Hunové v Evropě 1. Vpád do Evropy
Po nějaké době se vracím k tématu Hunů. Přiznávám se, že do vyprávění o "evropských" Hunech se mi moc nechtělo. Na rozdíl od asijských Siung-nu jsou popsáni i česky poměrně dobře v mnoha publikacích. Nakonec jsem ale došel k tomu, že moje vyprávění o nich postrádá závěr a že prostě trochu "dříví do lesa" přidám.
Kolem roku 155 n. l. ustupuje část Hunů Siung-nu ze stepí kolem Aralského jezera směrem na západ. Přesun byl způsoben jednak tlakem jejich nepřátel, staromongolských kmenů Sien-pi, dále pak velkým suchem, které zdejší stepi postihlo. O následujícím období víme velmi málo. Na pomezí Evropy a Asie žily v této době uherské kmeny, s nimiž se Siung-nu pravděpodobně mísili. Vznikl tak nový národ - Hunové. Ve srovnání se Siung-nu byli podstatně primitivnější. Neznali zemědělství, měli asi jen minimum řemesel, oblékali se do zvířecích kůží. Z hmotné kultury připomínaly staré Siung-nu zejména zvláštní velké obřadní kotle. Co ale zůstalo zachováno úplně, bylo válečné umění. Jejich systém spočíval v absolutním vyčerpání nepřítele při minimálních vlastních ztrátách. Jejich vpád do Evropy bývá obvykle spojován s rokem 375 n. l., kdy překročili Don a porazili krále Ermanaricha. Ve skutečnosti se do Evropy dostali o několik let dříve, kolem roku 372, když překročili Volhu a dokončili porážku Alanů. Válčili s nimi asi od roku 350. Jejich způsob boje se dost lišil. I Alani byli dobří válečníci, zkušení a dobře vyzbrojení. Jako u všech Sarmatů byla základem jejich vojska těžká jízda. Dobře pancéřovaní jezdci měli jako hlavní zbraň dlouhé kopí, většinou připevněné ke koňskému postroji, aby se síla úderu znásobila. Náraz takové jezdecké armády byl pro většinu pěších jednotek smrtící. Hunové ale na nic podobného nečekali. Ostřelovali Alany zdálky přesnou střelbou z luků, v případě útoku se rychle stáhli, ale brzy znovu zaútočili. Těžce opancéřovaní alanští jezdci (ale i koně) se brzy unavili, Hunové je potom chytali do lasa, strhávali z koní a zabíjeli zblízka svými 100-120 cm dlouhými meči. Početný alanský svaz se rozpadl. Část byla pobita, část zařazena do hunské armády, zbytek ustoupil na západ.
Krátce poté přišli na řadu Gótové a začalo stěhování národů. Jeho počátky jsou díky gótské tradici sice poměrně dobře popsány, rozhodující události se měly odehrát pouze během jednoho či dvou roků. Bojů a změn bylo ale tolik, že to ve skutečnosti mohlo trvat o několik let déle (tedy začít již před rokem 375), to však není až tak důležité. Svaz kočovných kmenů, který je napadl, se sice nazýval Hunové, nebyl ale již zdaleka tvořen pouze bývalými Siung-nu. Vládl jim pololegendární král Balamber.
Mezi Donem a Dněstrem se rozkládala rozsáhlá říše krále Ermanaricha, jejíž vliv podle některých údajů sahal až k Baltu. Bývá obvykle chybně označována jako říše Ostrogótů, ve skutečnosti to byli jejich předchůdci Greutungové. Jim podřízena byla celá řada germánských i jiných kmenů. V roce 375 byl Ermanarich Huny poražen. Neviděl možnost, jak je zastavit a spáchal v zoufalství sebevraždu. Nástupcem se stal jeho prasynovec Vithimir. Ten svedl několik neúspěšných bitev a nakonec byl v roce 376 definitivně poražen a zabit někde mezi Dněprem a Dněstrem. Většina národa se poté Hunům podrobila, zbytek ustoupil na západ za Dněstr. Místo nezletilého Vithimirova syna Videricha vedli Góty vojevůdci Alatheus a Safrax. Druhé jméno není gótské a vážně se uvažuje o tom, že to byl Alan, vůdce části Huny nepodrobených Alanů.
(Foto: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b1/Visigoth_migrations.jpg )
Druhé větvi Gótů, Tervingům (nesprávně Visigótům), vládl v té době král Athanarich. Ten se chtěl Hunům postavit na březích Dněstru. Vyslal ale předvoj, který ho měl zpravovat o pohybech nepřítele. Hunové tento oddíl obratně obešli a rychle zaútočili na hlavní gótskou armádu, kterou se tak podařilo zcela zaskočit a rozbít. Současně byli znovu poraženi Alatheus a Safrax, kteří tábořili poblíž. Athanarich se ještě nevzdával a nechal urychleně vybudovat val mezi řekami Prut a Dunaj. I tentokrát se Hunům podařilo Góty překvapit a porazit. Také Tervingové se pak rozdělili. Část v čele s Athanarichem ustoupila někam do Karpat, zbytek pod vedením Fritigerna překročil na podzim 376 Dunaj a se souhlasem Římanů se usadil na jejich území.
Komentáře
Okomentovat