Historie Zlaté hordy (Ulus Džočiho). 2. Batu

Dobýváním Kyjevské Rusi jsem se již jednou zabýval (viz) a nebudu proto podrobnosti znovu opakovat. Připomněl bych jen to, že ta byla v době mongolského útoku ve stádiu jednoznačného rozkladu. Knížata bojovala proti sobě, v době vrcholící invaze si ani nejbližší příbuzní nepomáhali, pokračovali ve vzájemných svárech, případně namísto přípravy obrany vedli expanzivní politiku. I když si mongolský útok vyžádal velké ztráty, nebyla následující nadvláda ani zdaleka tak krutá, jak bývá všeobecně popisováno. Navíc se Mongolové nijak nesnažili Rusy ovlivňovat po stránce náboženské a kulturní. Tento fakt je třeba zdůraznit v souvislosti s tím, že v téže době sílily snahy o podrobení Rusi ze strany katolického západu (papež, řád německých rytířů, Švédové), což mohlo mít důsledky mnohem závažnější. Tím spíše, že prozápadní skupiny byly zejména na severu a západě bývalé Kyjevské Rusi (Novgorod, Halič) poměrně silné. Tento poměrně dlouhý a trochu příliš obecný úvod je nutný pro pochopení zdánlivě málo pochopitelného faktu, proč se mnohem početnější Rusové dlouho nepokoušeli se vymanit z této cizí nadvlády a byli vůči chánům poměrně loajální i v obdobích vnitřních sporů a oslabení. Podrobněji se poměry na Rusi ale také na Litvě, která hrála ve východní Evropě velmi významnou roli, budu zabývat později.

V letech 1236 - 1242 se konalo velké západní tažení, jehož cílem bylo zejména podmanění Polovců, dále pak Kyjevské Rusi a Povolžského Bulharska. Velením byl pověřen Džočiho syn Batu. Když se koncem roku 1241 dozvěděl o smrti velkého chána Ögödeje, tažení ukončil a vrátil se na východ. Všechny cíle výpravy byly v této době vrchovatou měrou splněny, ulus Džočiho se díky tomu zásadně rozšířil, ale bylo třeba vyřešit otázku nástupnictví. Když byl v roce 1246 konečně zvolen velkým chánem Güjük, nebyla situace pro Batua vůbec příznivá. Velký chán byl jeho nepřítelem a měl k dispozici alespoň 130 tisíc vojáků, Batuovy síly byly minimálně o sto tisíc menší, z toho vlastních mongolských veteránů jen asi 4 tisíce. Pokud se měl ve svém ulusu udržet, musel se nutně domluvit se zdejším obyvatelstvem. Všechna ruská knížata uznala jeho svrchovanost a jejich další vztahy byly poměrně korektní. Jádrem armády se zde proto nakonec stali původní úhlavní nepřátelé Mongolů - Polovci. Důležitou roli měli i Povolžští Bulhaři. Veškeré kočovné a polokočovné obyvatelstvo Hordy začíná být postupně nazýváno Tatary. To je vlastně kouzelný nesmysl. Tataři byli Mongoly podrobeným národem, hovořícím mongolsky, zatímco Tataři z Hordy hovořili turkickým (tureckým) jazykem, který postupně zatlačil mongolštinu, jež sice nadále byla oficiální řečí, hovořila jí ale jen nejužší elita.

V roce 1248 Güjük sebral velké vojska a chystal se na tažení proti Batuovi, náhle však zemřel, pravděpodobně otráven. Po churalu v roce 1251, který zvolil velkým chánem Batuova přítele Möngkeho, došlo k dočasnému rozbití ulusu Čagataje, dalšího z Čingischánových synů. Batu díky tomu získal bohatá obchodní města ve Střední Asii.

V 50. letech se některá ruská knížata chtějí Hordě vzepřít a hledají oporu na západě. Hlavou opozice byl Daniel Haličský. S ním se spojil i vladimírský kníže Andrej, což vedlo k mongolskému nájezdu v roce 1252. Andrej uprchl do Švédska a jarlyk na vrchní vládu byl předán jeho bratru Alexandrovi Něvskému, který byl blízkým přítelem následníka trůnu v Hordě Sartaka. Daniel vyhnal v roce 1254 ze své země mongolské baskaky (výběrčí daní). Trestná výprava Mongolů byla ale tentokrát poražena.

Někdy na přelomu let 1255/1256 zemřel Batu, pak krátce vládl jeho syn Sartak, brzy ale zemřel i on, pravděpodobně otráven na popud jeho strýce Berkeho. Vládcem se tak formálně stal nezletilý Sartakův syn Ulakči, za něhož měla jako regentka vládnout Batuova vdova Borakčin-chatun. Když byl o rok později otráven i Ulakči, chtěla Borakčin dosadit dalšího vnuka a k tomu potřebovala získat pomoc. Hledala ji v Íránu u zdejšího mongolského vládce Hülegü. Vše se ale prozradilo a Borakčin byla popravena.