Srbsko ve středověku. 2. Vrchol moci a konec samostatnosti

Období slabosti a závislosti Srbska skončilo až za velkého župana Štěpána Nemanji (1166-1196), kterému se nakonec podařilo v 80. letech 12. stol. využít vnitřních sporů v Byzanci a získat nezávislost. Zároveň provedl řadu úspěšných výbojů, díky nímž Srbsko znovu sjednotil. Vukanovičům se od jeho vlády říká Nemanjičové. Nástupcem byl nejstarší syn Štěpán. Tomu se díky přestupu ke katolictví podařilo získat od papeže v roce 1217 královskou korunu. Je znám jako Štěpán II. Prvověnčaný. Jeho mladší bratr Sáva se stal prvním samostatným arcibiskupem srbským. Štěpán II. měl tři syny, kteří se postupně vystřídali na trůně. Uroš I. (1243-1276) byl spojencem uherského krále Bély IV. za bojů proti Přemyslu Otakarovi II. Dalšího rozšíření se země dočkala za Milutina Uroše II. (1282-1321), který ovládl Albánii a část Makedonie a dále za Štěpána Uroše III. (1321-1331). Proti tomu se spojila Byzanc s Bulhary. 1330 ale Srbové ve velké bitvě u Velbuždu koalici porazili, padl i bulharský car a jeho země se poté dostala do závislosti na Srbsku. Vrcholný rozkvět pak zažilo Srbsko za Štěpána Dušana Silného (1331-1355). Ten zemi úspěšnými dobyvatelskými výpravami rozšířil směrem na sever i jih, na úkor Byzance a Uher. Ovládal většinu Balkánu, jeho říše se táhla od Sávy až po střední Řecko. V roce 1345 se prohlašuje carem Srbů a Římanů (resp. Řeků). 1346 povýšil arcibiskupa na prvního samostatného patriarchu srbského. Nechal také vypracovat první zákoník. Je doložena jeho korespondence s císařem Karlem IV. Kultura byla cíleně přejímána z Byzance, jejíž ovládnutí bylo zřejmě jeho konečným cílem. Pokusil se využít slabosti Byzance a zároveň odvrátit turecké nebezpečí a ovládnout Konstantinopol. V roce 1355 se vypravil na válečnou výpravu, ale dříve než se dostal k Cařihradu, náhle zemřel.

Po smrti Štěpána Dušana se ale říše velmi rychle rozpadla a opět se osamostatnilo Bulharsko. Jeho nástupcem byl neschopný syn Štěpán Uroš V., poslední z dynastie Nemanjičů, za něhož vládli v jednotlivých částech bývalé říše samostatně jednotliví velmožové. Nejvlivnějším byl jeho tchán Vukašin, který ho roku 1367 zavraždil a pokusil se zmocnit trůnu, dosáhl ale jen částečného uznání. V roce 1371 zahynul v boji proti Turkům. Většinu Srbska potom ovládl kníže Lazar Hrebeljanovič, jehož manželka pocházela z rodu Nemanjičů. Jeho knížectví mělo sice asi jen čtvrtinu velikosti říše Štěpána Dušana, bylo na ní ale vazalsky vázáno několik dalších státečků. Hlavním městem byl Kruševac. Závislými panovníky byli například Vuk Brankovič v Rašce a Durad Balšič v Zetě (Zakladatel zdejší dynastie Balša I. se osamostatnil kol. r. 1360). V Makedonii vládl Vukašinův syn Marko, v roce 1377 se původně bosenský bán Štěpán Tvrtko se prohlásil bosenským králem. K Bosně v této době patřila i dnešní Hercegovina.

Lazar kladl tvrdý odpor Turkům. V roce 1389 se odehrála klíčová bitva na Kosově poli. Sultán Murad byl sice zřejmě těsně před bitvou zavražděn, bitvu však Turci přesto vyhráli. Lazar byl zajat a popraven. Jeho nástupci ještě 70 let vládli jako panovníci závislí na Turcích, v roce 1459 byla země definitivně připojena k Turecku jako pašalík. Turecká nadvláda se udržela až do 19. století.

Od Bosny se v roce 1448 odtrhl Štěpán Vukčič, který se poddal císaři Fridrichovi III., od něhož dostal titul vévoda, německy Herzog, od toho nový název země Hercegovina. Bosnu dobyli Turci v roce 1463, Hercegovinu 1483, později obě země spojili do bosenského pašalíku.

Balšiči v Zetě (Černé Hoře) si udrželi samostatnost až do roku 1499, kdy i oni museli uznat závislost. Ta byla ale velmi volná.