Srbsko ve středověku. 1. Nejstarší dějiny

První zmínka o Srbech se vztahuje k roku 610, kdy pod vedením vládce neznámého jména přišli na Balkán ze severu jako spojenci byzantského císaře Herakleia v boji proti Avarům. Kde se nacházela jejich pravlast, Bílé Srbsko, to není dodnes jisté, mohla ale ležet při našich severních hranicích. Zde se celkem logicky nabízí nějaký vztah k zde dosud žijícím Lužickým Srbům. (Podobně i Chorvati přišli v této době ze severu z Bílého Chorvatska. Tady je určitě zajímavá myšlenka o možné souvislosti jejich jména s českými Charváty, kteří obývali v počátcích středověku východní Čechy.)

Potomci prvního vládce Srbů patřili k dynastii Vlastimirovičů. Jménem známe až Višeslava (Vojseslava, Vojislava), zřejmě pravnuka onoho vládce neznámého jména. Vládl přibližně v letech 768-814. Srbové v té době žili v několika víceméně samostatných župách, v jejichž čele stáli župani. K nejdůležitějším župám patřily vlastní Srbsko, označované jako Raška (podle hradu Ras), jehož pevnou součástí bylo i dnešní Kosovo, Zeta nebo Duklja (dnešní Černá Hora), Bosna, Záchlumí nebo Chelmia (Hercegovina), dále Neretva (Pagania), Trebiň (Travunia). Kníže Višeslav zahájil sjednocování. Po něm vládli jeho syn Radoslav a pak vnuk Prosigoj. Ten je otcem Vlastimira, po němž nese celá dynastie jméno. Ten vládl přibližně v letech 836-851. Formálně uznával závislost na Byzanci. Země je ohrožována sousedním Bulharskem, které bylo v té době významnou mocností. Vlastimirovi se ale podařilo bulharského chána Presiana porazit. Vítězství pak využil k posilování své moci nad srbskými kmeny. Po jeho smrti vládli společně jeho tři synové, z nichž nejvyšší moc měl Mutimír (kníže, velký župan) (asi 851-891). Za něj byla opět poražena velká armáda Bulharů, kteří chtěli odčinit předchozí porážku. Došlo také k přijetí křesťanství z Byzance. Vztahy s bratry se postupně výrazně zhoršily a rozpory pak pokračují i za jejich potomků na přelomu 8. a 9. stol., kdy dochází k vzájemným bojům a poměrně rychlému střídání na trůně. Toho obratně využívá Bulharsko, které do sporů zasahuje, získává si tak v Srbsku vliv a nakonec ho jeho car Symeon v roce 924 anektoval. Na jeho dvoře vyrůstal i další představitel Vlastimirovičů, Časlav. Ten po carově smrti z Bulharska uprchl do Srbska, velmi rychle si zde získal podporu a obnovil nezávislost v roce 933. Jeho vláda byla úspěšná, kromě Rašky ovládal i Bosnu a Záchlumí. V roce 960 porazil u Driny útočící Maďary, ti však poté nečekaně znovu zaútočili a přitom zahynul Časlav i jeho příbuzní. Dynastie vymřela a Srbsko poté ztratilo samostatnost. Nejprve bylo ovládnuto Byzancí, koncem 10. stol ovládli velkou část země Bulhaři, ale po jejich porážce od byzantského císaře Basileia II. Bulharobijce v roce 1018 byly obě země Byzancí podrobeny.

Právě v té době díky prosperujícím přístavům na Jadranu začíná ekonomický rozmach Duklje (Zety), kde vládla dynastie Vojislavlevičů. Jejímu vládci Štěpánu Vojislavovi se v roce 1037 podařilo se osamostatnit. Jeho nástupce Michal I. hledá během vyostření vztahů mezi Byzancí a papežství podporu v Římě, což mu pomohlo posílit nezávislost na Byzanci a v roce 1077 byl papežem uznán jako král Duklje. Vrcholného rozmachu dosáhla Duklja za krále Konstantina Bodina (1082-1097), který dobyl Rašku i Bosnu, ale po jeho smrti ztrácí Zeta vedoucí postavení, převahu opět získává Raška (vládli zde velcí župani z rodu Vukanovičů, spříznění s Vojislavleviči). Celé Srbsko se ale na počátku 12. století opět dostává pod vliv Byzance.