Mongolská armáda a bojová taktika. 1. část.
Představovat si mongolskou armádu jako nějaký neuspořádaný houf špatně vyzbrojených kočovníků by byla zásadní chyba. Jednalo se na svou dobu o mimořádně disciplinovaný, skvěle organizovaný a vysoce efektivní útvar.
Před každým velkým tažením se scházel sněm - kurultaj. Zde se probíraly plány a cíle. Špioni, kteří byli předem vysláni do vybraných zemí, o nich zde podávali informace. Pokud se ty zdály nedostatečné, byli tam obratem posláni další. Vrchním velitelem vojska byl chán. Všichni náčelníci a velitelé pověření vedením tažení postupně dostávali instrukce od vládce, i když podrobnosti plánu nechával na nich. Byla vybrána území, kde se armády měly sejít, trasy pochodu s vyznačením vhodných pastvin. Tažení začínalo obvykle počátkem jara, případně na podzim, kdy byli koně v dobré kondici.
Velká pozornost byla věnována propagandě a psychologickému zpracování obyvatelstva nepřátelského území, výjimkou nebylo ani uplácení. Vybraní agenti předem přesvědčovali zdejší lidi, že Mongolové budou nábožensky tolerantní, chudým slibovali pomoc proti bohatým, bohatým kupcům zaručovali bezpečnost obchodních cest. (To poslední Mongolové opravdu dodrželi. Uvnitř jejich říše byli kupci a poslové opravdu v bezpečí, chánové na to velmi dbali.) Všem také tvrdili, že pokud se bez boje vzdají, Mongolové jim zajistí bezpečnost a mír. V opačném případě je čekají kruté tresty.
Armáda vstupovala na nepřátelské území v několika kolonách. Každá z nich se dělila na předvoj, hlavní voj, levé a pravé křídlo a zadní voj. Spojení mezi oddíly i kolonami zajišťovaly jízdní spojky a kouřové signály. Hlavním úkolem bylo zničit rozhodující síly protivníka. Proto byly u jednotlivých pevností nepřítele ponechávány pozorovací oddíly, většina armády se ale valila vpřed k rozhodující bitvě. Nepřátelskou armádu se vždy pokoušeli obklíčit. Nejprve kolem ní utvářely jednotlivé kolony velký kruh, ten pak postupně zužovali. Chovali se přitom trochu jako na lovu, který byl důležitou a povinnou součástí jejich bojové přípravy. (To bylo dokonce zakotveno v jejich zákoníku, v Jase.) Pokud neměli dost sil, aby prorazili linii protivníka, předstírali brzy ústup. Nepřítel se domníval, že prchají, začal je pronásledovat a brzy se dostal do připravené léčky a obklíčení. Jiným častým postupem v přímém střetnutí bylo obchvácení křídel protivníka.
Do boje se většinou nejprve zapojila lehká jízda, která vyčerpávala nepřítele nepřetržitými útoky a ústupy a neustále ho zasypávala množstvím šípů. Pohyby jízdy byly přesně řízeny pomocí praporků, v noci pak svítilnami různých barev. Když už byl nepřítel dostatečně oslaben, zaútočila těžká jízda a zlomila odpor. Ani rozbití hlavní armády nebylo ale důvodem k ukončení akci. Velký důraz se kladl i na pronásledování poraženého nepřítele a jeho definitivní zničení. Tomu se už ale věnovala jen část armády, zatímco zbytek začal systematicky drancovat dobyté území. Evropské armády pronásledování příliš velkou pozornost nevěnovaly. Středověcí rytíři to nepokládali za příliš důstojné a tento princip bychom našli ještě u armád 18. století.
Zásadní význam luku a šípů v boji nebyl dán jen požadavky taktiky, měl i jistou psychologickou příčinu. Mimořádně bojovní Mongolové si totiž dost ošklivili krev a boj z blízka proto moc nemilovali. Zato šípem dokázali zasáhnout nepřítele až na 300 metrů, a to i v plném trysku. Stříleli v okamžiku, kdy se kůň nedotýkal země.
Viz též:
Komentáře
Okomentovat