Šíření Indoíránců. 2. Tlak na jih
Indoíránci se stěhovali v několika vlnách. Menší skupiny se přesouvaly již v 1. pol. 2. tis př. n. l. Archeologické nálezy ukazují, že se jednalo převážně o Andronovce, v menší míře ale i o lid srubové kultury. Nešlo zřejmě o nějaké masové migrace, ale spíše o přesuny menších válečnických klanů, které s sebou měly málo žen. Ty si často brali od původního obyvatelstva. První Indoíránci se přesouvali na krytých povozech, lehké válečné vozy s paprskovými koly vezli přitom rozebrané. V boji si chránili hlavy koženými čapkami, používali luky a šípy, oštěpy, bronzové kinžály. Díky válečným vozům a bronzovým zbraním měli nad místním obyvatelstvem jasnou vojenskou převahu a ovládli ho. Vzájemné vztahy s místními lidmi se ale asi v různých oblastech dost lišily. Zřejmě záleželo na poměru mezi počtem nově příchozích a starousedlíků. Zatímco někde jasně převážila nová kultura, jinde se původní způsob života příliš nezměnil.
Masovější migrace nastává ve druhé polovině 2. tisíciletí, kdy došlo ve stepi k ekologické krizi. Ostře se ochladilo, padalo hodně sněhu, koně si těžko hledali potravu, ubylo lovné zvěře. V té době ale ovládli lidé umění jízdy na koni. To jim dávalo zcela nové možnosti. Začali svá stáda hnát a kočovat s nimi. Krmivová základna se tak výrazně rozšířila. Větší pohyblivost ale nutně vedla i častějším ozbrojeným konfliktům. Proto se postupně rozšiřuje arzenál bronzové výzbroje a postupně se objevují i železné zbraně. Prvními kočovnými jezdci byl lid karasukské kultury na jižní Sibiři. Představovali převážně europoidní andronovský typ, ale byla tu i mongoloidní příměs. Jiným důsledkem rychlých přesunů byla i určitá kulturní unifikace mezi stepními kmeny. Keramika mezi Dunajem a Altajem byla v té době prakticky shodná. Indoíránci se ještě ve větší míře stěhovali za příznivějšími podmínkami na jih. V některých případech ale prostě ustupovali před svými příbuznými. Karasukské kmeny ovládly ve 14. stol. př. n. l. Minusinskou pánev a vytlačily odtud andronovské kmeny fedorovského typu. Ty se přesunuly na západ do Turkmenistánu, jižní Baktrie a k hornímu Indu. Do Turkmenistánu přichází v této době i část srubových kmenů.
První Indoevropany ve sféře vyspělých staroorientálních civilizací Blízkého východu prozrazují mimo jiné i první vzácné písemné zprávy o lehkých válečných vozech s paprskovými koly, tažených koňmi. První zmínka je spojena s chetitským vládcem Annitašem a pochází z doby kolem 1800 př. n. l. O něco málo mladší je žádost o tyto vozy, psaná staroasyrským vládcem Šamši-Adadem I. v 18. stol. př. n. l. Je zajímavé, že jeho mnohem slavnější současník, babylonský král Chammurabi, je ještě neznal. Je tedy zřejmé, že se tato novinka šířila ze severu. Ve 2. pol. 17. stol. je už jako důležitou součást své armády uvádí chetitský král Chattušiliš I. Ke skutečně masovému využití koní přispěli na Blízkém východě v 17. stol. př. n. l. árijští Mitannci, kulturně i nábožensky blízcí starým Indům, kteří je uměli efektivně chovat, množit, trénovat a léčit.
Ve Střední Asii v době příchodu Indoíránců žil zcela odlišný lid, který byl ovlivněn západoíránským Elamem. Měl zřejmě blízko k Drávidům, kteří dnes žijí hlavně na jihu Indie. Ve 4.-2. tis. př. n. l. se v Turkmenistánu rozvíjela kultura Anau, důležitým centrem bylo město Namazg. Další významnou středoasijskou kulturou byl baktrijsko-margianský komplex (asi 2300-1500 př. n. l.). Od 2. tisíciletí je zde zřejmý vliv pronikajících Indoíránců. Zatímco někteří si i zde uchovali původní pastevecký způsob života, jiní se nechali ovlivnit vyspělejší místní civilizací. Důkazem je kultura Tazabagjab, která se mezi 15-11. stol. př. n. l. rozvíjela jižně od Aralského jezera v Chórezmu. Ta je příkladem zřejmě asi poměrně poklidného splývání dvou civilizací. Zde se udržel zemědělský způsob života, který tedy nově příchozí převzali. Lebky sice patří převážně k typům původem z Povolží, jsou tu ale i typy původní a smíšené. Keramika je andronovská i srubová. Když se koncem 2. tis. př. n.l. objevují ze severu nové indoíránské kočovné kmeny, brání se zemědělští potomci jejich dříve přišlých příbuzných budováním hradů. Pod jejich ochranou civilizace v Chórezmu, Sogdianě a Margianě rozkvétá. Pohyblivější pastevecké skupiny se šířily postupně dále na jih.
Komentáře
Okomentovat