Mongolská říše 10. Dokončení výbojů na Blízkém východě a v Číně a vnitřní rozklad

Rok 1259 byl pro další vývoj vskutku přelomový. Zemřel totiž velký chán Möngke. Jeho bratr Hülegü se pochopitelně okamžitě vrátil na chural a s ním i většina bojovníků. V Palestině jich zůstalo jen asi dvacet tisíc v čele s Kit-buka-nojanem. Situace se pokusila využít část křižáků, kteří pod vedením hraběte ze Sidonu napadli jeden oddíl Mongolů. Ti pak jako odvetu vypálili Sidon. To už se ale blížily i oddíly mamlúků z Egypta. Mamlúci chtěli svým muslimským souvěrcům pomoci proti Mongolům i křižákům.V roce 1260 se střetli s Mongoly ve velké bitvě u Ajn Džalúdu a porazili je. Kit-buka-nojan byl zajat a popraven. Ani vítězný Kutuz se ale z úspěchu dlouho neradoval. Byl totiž zavražděn dalším mamlúckým vojevůdcem kypčackého původu Bajbarsem. Ten se stal novým sultánem. Hülegü se pokusil vývoj zvrátit a poslal novou armádu do Sýrie, ta byla ale Bajbarsem poražena u Homsu a stáhla se za Eufrat. Hülegü se pak soustředil na dobudování nového ulusu, říše ílchánů, která se táhla od Malé Asie po Afghánistán.Ve Svaté zemi byla důsledkem neúspěchu Mongolů postupná likvidace křižáckých státečků vítěznými muslimy, i když se jejich agónie táhla až do roku 1291.

Zásadní změny ale nastaly i v samotné Mongolské říši. Vlastní Mongolsko spravoval další Möngkeho bratr Arik-buka. Ten se pokusil na svolaném churalu převzít moc. Největší vojsko měl ale k dispozici Chubilaj, který v roce 1260 svolal konkurenční chural a nechal se sám prohlásit velkým chánem. Říše se začala štěpit. Chán Zlaté hordy Berke, který usiloval o nezávislost, podpořil kandidaturu Arik-buky. Hülegü, nepřítel Berkeho, se celkem logicky postavil za Chubilaje. Oba ale nehodlali do konfliktu nějak výrazněji zasáhnout, protože jejich společným cílem byla samostatnost. Jejich podpora byla víceméně symbolická.

Válka mezi oběma bratry, Chubilajem a Arik-bukou, se táhla několik let a byla vedena dosti váhavě. Oba se několikrát pokusili usmířit, snad to mysleli i upřímně, ale vždy jim v tom zabránili jejich bojovníci, kteří je přinutili konflikt obnovit. Válku nakonec vlastně rozhodl třetí příbuzný. Byl jím Čagatajův vnuk Alguj, kterému se podařilo obnovit ve střední Asii ulus, zrušený za vlády chána Möngkeho. Ten se velmi aktivně zapojil do války na straně Chubilaje a Arik-buka tak byl nucen bojovat na dvou frontách. Nakonec se v roce 1264 vzdal. Dostal sice milost, ale jeho stoupenci byli popraveni.

Chubilaj se tak stal nejmocnějším z mongolských vládců a velkým chánem, jeho nadvláda nad celou říší byla ale jen formální. Už v roce 1264 přenesl své hlavní město z Karakorumu do Pekingu, severovýchodně od něj si krátce na to vybudoval zcela nové sídelní město Chánbalyk. V roce 1271 se pak prohlásil císařem říše Jüan. Tedy vládcem další z barbarských říší v Číně, jakých tam v předchozích staletích bylo již mnoho. Stále ještě pokračovala válka proti čínské říši Sung, ta ale skončila jejím podrobením v roce 1279. Další tři velké říše sice formálně uznávaly vrchní vládu velkého chána, fakticky ale byly hodně samostatné. Vedle Zlaté hordy na pomezí východní Evropy a Asie to byly říše ílchánů s centrem v Íránu a obnovená Čagatajská horda. Posílaly sice Chubilajovi vojáky, když bojoval proti Sung, ale spíše jako spojenci než poddaní. Zatímco dobývání Číny bylo úspěšné, podrobit si Japonsko se Chubilajovi nepodařilo. V centrální Asii se proti němu otevřeně postavil Ögödejův vnuk Chajdu, jehož podporovali ti Mongolové, kterým se nelíbila přeměna chanátu na císařství a přenesení hlavního města do Číny. Chajdu si počínal velmi obratně, dokázal dobře manévrovat. Ovládal území mezi řekami Talas a Černým Irtyšem. Podařilo se ho porazit až vnukovi a nástupci Chubilaje Temürovi v roce 1301. Ten sice ještě obnovil jednotu mezi příslušníky Čingischánova rodu a dosáhl i formálního uznání své svrchovanosti nad ostatními chány, to vše bylo ale již iluzorní. Samotná říše Jüan byla nakonec zničena povstáním Číňanů v roce 1368.