Šíření tureckých kmenů po Eurasii

Obrovská říše Hunů Siung-nu byla základnou pro první etapu velkého šíření turkických (tureckých) kmenů, které se za její existence v období kolem přelomu letopočtu rozšířily z původních sídel ve východní části Asie, zejména severní Číně, do stepí střední Asie. Odtud pak část Hunů, mezitím ale smíšená s uherskými a možná i severoíránskými kmeny, pronikla ve 4. století n. l. až do Evropy, kde způsobila stěhování národů. 4. a 5. století n. l. je tak ve znamení úspěšného rozšiřování turkických kmenů po Evropě. Přibližně v téže době, tedy koncem 4. stol. n. l. se v centrální Asii velmi úspěšně šíří důležitá skupina turkických kmenů, Teleskové (později Ujgurové), kteří osídlili rozsáhlé oblasti od Džúngarska až po řeku Selengu.

Další zásadní etapa pro rozvoj turkických kmenů začala v polovině 6. století, kdy vznikl mohutný turkutský kaganát. Turkuti se během několika desetiletí rozšířili od severního Černomoří až po východní pobřeží Číny. Měli v sobě krev hunskou ale i mongolských Sien-pi. Jejich poddaní hovořili mnoha různými jazyky, klíčovou roli opět hrály kmeny jim jazykově příbuzné, bylo tu ale i mnoho Severoíránců. K turkickým kmenům patřili například Teleskové, pozůstatky Hunů, Jenisejští Kyrgyzové, Chazaři, Bulhaři a další. U dvou posledně jmenovaných není původní jazyk úplně jistý, na jejich utváření se mohli podílet i Severoíránci. Doba kaganátů Turkutů a Modrých Turků byla z hlediska vývoje turkické větve důležitá tím, že se utvářely některé významné kmeny a kmenové svazy, jejichž příslušníci původně mluvili prokazatelně úplně jinými jazyky, postupně se ale poturčili. Příkladem mohou posloužit Pečeněhové a zejména Oguzové, kteří měli pro další vývoj celé větve naprosto zásadní význam. Zatímco na utváření Pečeněhů se vedle turkických podílely i kmeny uherské a severoíránské, Oguzové byli svým původem především Severoíránci, kteří ale postupně přijali turecký jazyk. Stali se předky Turků seldžuckých a osmanských, za jejichž vlády se turecký element rozšířil do Malé Asie, velkých oblastí Evropy a dokonce i Afriky.

Dalším důležitým momentem při šíření turkických kmenů je doba Mongolské říše. Mongolové si v počátcích budování svého impéria podrobili své příbuzné, mongolsky hovořící Tatary, které také zařadili do své armády. Protože to byli jejich odvěcí nepřátelé, často je posílali jako přední voj. Tehdy vznikl onen omyl, kdy se celé armádě začalo chybně říkat tatarská. Zmatkům v názvosloví ale nebyl konec. Když si Mongolové podrobovali střední Asii, staly se jejich poddanými mnohé zde sídlící turecky mluvící kmeny. I ty s nimi táhly dále na západ až do Evropy. Když se Mongolům podařilo pokořit ruská knížectví a podrobit je Zlaté hordě, začíná se jméno Tatarů používat i pro turecké kmeny, které s nimi přišly a na pomezí východní Evropy a Asie se usadily. Tak se později v jazykovědě objevilo matoucí označení turkotatarské jazyky pro turkickou větev altajských jazyků. Přitom původní Tataři nemluvili turkicky ale mongolsky. Určitým paradoxem je, že Mongolové, tvůrci obrovské říše, nakonec zůstali omezeni na Mongolsko a Vnitřní Mongolsko v Číně, potomci některých jejich poddaných žijí až v Evropě i dnes - na Krymu a v Povolží - navíc se stále poněkud matoucím jménem Tataři.

V souvislosti s mongolskou expanzí je třeba zmínit i přesun turkických Kumánů na území dnešního Maďarska, kam ustoupili právě před Mongoly. Jednalo se o potomky středoasijských Hunů a Kypčaků, europoidního turkického kmene dosti složitého původu.

V posledních staletích se rozsah území, na kterých turkické národy žijí, sice zmenšil, zejména v Evropě, stále ale vedle Indoevropanů a Semitů patří k těm největším.