Počátky kmenů hovořících turkickými (tureckými) jazyky. 1. část

Kočovníci altajské jazykové rodiny sehráli ve světových dějinách naprosto mimořádnou úlohu. Namátkou stačí jmenovat třeba Huny, Mongoly nebo Turky. Tato jména zná i každý laik. Je proto až s podivem, že jsem zatím nikde nenarazil na solidní objasnění místa jejich původu, zejména pak u národů hovořících turkickými (tureckými nebo též chybně turkotatarskými) jazyky. Většina informací je velmi nejasných, hovoří se o severní Číně, jižní Sibiři atd., chybí ale propojení těchto informací se jmény národů, které do těchto oblastí jako své sousedy v nejstarších dobách uváděli Číňani. Je jasné, že to není snadná otázka, nicméně už v raně historických dobách se muselo jednat o relativně početné a rozšířené národy, jinak by prostě těžko mohly v následujících obdobích obsadit tak rozsáhlá teritoria Asie i Evropy a sehrát v jejich dějinách tak významnou roli. Přitom existuje dost údajů, aby bylo možno na základě čínských informací o sousedních národech, jejich vzhledu, jazycích a potomcích jmenovat ty skupiny, které se na formování těchto kočovníků s největší pravděpodobností podílely.

Ve 2. a 1. tisíciletí před naším letopočtem existovala v severní Číně hranice mezi dvěma výrazně odlišnými světy. Přibližně od středního toku Chuang-che směrem na jih žili v úrodných nížinách lidé, živící se usedlým zemědělstvím, kteří byli krystalizačním jádrem čínského národa. Severně od nich, v zalesněném horském terénu a stepích dnešní severní a severozápadní Číny a zemích s ní sousedících žily pohyblivé pastevecké kmeny, které se sice v následujících staletích v jisté míře také podílely na utváření Číňanů, lišily se ale od nich výrazně nejen způsobem života, ale i antropologicky a jazykově. Jejich rozdělení a stupeň vzájemné příbuznosti jsou sporné, v něčem jsou ale čínské informace dost jasné. Jednalo se o urostlé lidi světlé pleti, často modrých či zelených očí a ryšavých vlasů. Tyto kmeny nabyly mongoloidní ale europoidní. Tito lidé netvořili velké říše ani pevné kmenové svazy, představovali spíše tříšť menších kmenů, které se jen zřídka vzájemně spojovaly kvůli válce, to však proti jednotným Číňanům nestačilo. Proto byli postupně po velmi dlouhých a těžkých bojích zatlačeni nebo v menší míře asimilováni. Některé skupiny odešly do džunglí na jihu, kde v té době ještě Číňani nežili, jiné ustupovaly na sever a západ. U některých skupin tak je téměř nemožné určit, zda původně patřily k jádru kmenů žijících na severozápadě Číny nebo zda ležela jejich pravlast severněji, kde jsou uváděny v pozdějších dobách. Pravděpodobnější je však to první a severní skupiny se zřejmě v nových sídlech ocitly nejspíše v 5. stol. př. n. l., kdy slavili Číňani v bojích proti severním kmenům velké úspěchy a navíc se ze severozápadu objevil nový silný nepřítel - severoíránské kmeny Jüe-č´. V každém případě se jedná o skupiny kmenů navzájem si velmi blízkých po rasové i jazykové stránce. Tedy o europoidy, hovořící turkickými jazyky.

Předky těchto lidí lze hledat v archeologické kultuře Hongšan, která se v 5. - 3. tisíciletí př. n. l. rozvíjela ve Vnitřním Mongolsku a přilehlých provinciích. Lze je tedy považovat za původní obyvatele severní Číny.