Počátky kmenů hovořících turkickými (tureckými) jazyky. 2. část

Čínská pojmenování i sídla kmenů při severní hranici se měnila, přibližně však lze situaci na severu dnešní Číny popsat takto: Největší část "severních barbarů" je možné přiřadit k europoidním Žungům. Ti obývali obrovské území od horního toku řeky Tarim v Západním kraji až po řeku Sungari v Mandžusku. Centrální a klíčovou oblastí jejich osídlení byl Ordos v ohybu řeky Chuang-che. Západně od Ordosu žili původně předkové Ujgurů (Telesků), část žungských kmenů označovaná jako Čidi. Na hranicích s Tibetem žila skupina označovaná jako Ti, která se smísila s Tibeťany a dala tak vzniknout Tangutům.Ve Vnitřním Mongolsku, jižním Mandžusku a ve Velkém Chinganu žili Horští Žungové. Jejich severními a východními sousedy byly mongoloidní kmeny Tungchu, jádro pozdějších kmenů, hovořících mongolskými jazyky. S nimi se ve 2. polovině 1. tis. př. n. l. Horští Žungové smísili, což umožnilo výrazné posílení Tungchu. Mezi mongolskými kmeny velmi dlouho přetrvávaly genetické znaky Žungů - ryšavé vlasy a modrozelené oči. Tak vypadal i Čingischánův rod Bordžiginové, u něhož se ale uvažuje i o případných severoíránských předcích.

Dalšími skupinami, které lze pravděpodobně považovat za příbuzné Žungů byli Tinglingové, Wu-sunové, Jenisejští Kyrgyzové a asi i předkové Kypčaků. Tinglingové žili v sajano-altajských horách, tedy hodně daleko od jádra žungských kmenů. Není ovšem vyloučené, že do oblasti severně od Gobi mohli ustoupit před Číňany. Jinak se popis jejich vzhledu od Žungů neliší, byli to také europoidi. Mluvili zřejmě turkickým jazykem. Smíšením části Tinglingů s nějakým dalším neznámým kmenem vznikli Jenisejští Kyrgyzové, další turkicky mluvící kmen, který si velmi dlouho uchovával europoidní rysy. Na severních svazích Altaje žil i další turkicky mluvící europoidní kmen, považovaný za předky Kypčaků. Z oblasti obývané žungskými kmeny v severní Číně se pod tlakem severoíránských Jüe-č´, kteří do této oblasti pronikají v polovině 1. tisíciletí př. n. l., přesunuli na území mezi jezery Bakchaš a Issyk-Kul Wu-sunové.

V 18. století př. n. l. uprchl z Číny se svými stoupenci syn posledního, dynastií Šang svrženého vládce dynastie Sia, princ Šun Wej do stepí na sever. Zde tyto uprchlíky přijali pastevecké kmeny, které považujeme za prapředky Hunů Siung-nu. Ti pohřbívali své mrtvé do mohyl s kamennými deskami, byli europoidní a jednalo se snad o jižní větev Tinglingů.

Ke konci 2. tisíciletí př. n. l. se v jižní Sibiři začíná rozšiřovat kočovný způsob života. Přinesly ho s sebou skupiny, které přišly jihu. Nositelé byli rasově smíšení, částečně mongoloidní, částečně europoidní. Jednalo se o další etapu utváření Siung-nu. Za Gobi ustoupili s největší pravděpodobností kvůli opětovně sílícímu tlaku Číny. Kolem roku 1200 př. n. l. jim Číňani říkají Chu, žili poblíž jezera Barkul a byli v počátcích utváření pevnější organizace. Od konce 9. století začali pořádat nájezdy na Čínu. Pro tu ale ještě dlouho zůstávali hlavními nepřáteli Žungové. Úporné boje s nimi trvaly až do roku 214 př. n. l., kdy Čína, krátce předtím konečně sjednocená dynastií Čchin, definitivně zvítězila. Číňani nemohli tušit, že tím se stali sousedy nepřítele ještě hrozivějšího - Hunů Siung-nu.

Siung-nu mluvili turkickým jazykem. Rychle vytvořili ohromnou říši, táhnoucí se od Střední Asie až po severovýchodní Čínu. Podrobili si velké množství národů, z nichž mnohé také hovořili turkickými jazyky. Ohromná hunská država tak vytvořila prostor pro další úspěšné šíření těchto jazyků po Asii a pak i dále do Evropy.