Mongolská říše 9. Další výboje a počátky štěpení

V roce 1246 byl Ögödejův syn Güjük konečně zvolen chánem, ale nadále přetrvávalo jeho nepřátelství s Batuem. Güjük se opíral hlavně o nestoriánské křesťany z řad Najmanů a Kerejtů a pokoušel se získat na svou stranu i pravoslavné Rusy. Pozval k sobě velikého knížete Jaroslava, ten byl ale na příkaz Törögene zavražděn. Proto se Jaroslavův nástupce Alexandr Něvský raději spojil s Batuem. Když se již schylovalo k otevřenému střetnutí, Güjük náhle za nejasných okolností v roce 1248 zemřel. Následovalo ještě jedno krátké mezivládí, kdy se regentkou stala další nevzdělaná a neschopná žena, Güjükova vdova Ogul-kajmiš, která se u moci udržela do roku 1251.

Na velkém churalu v roce 1251 byl chánem zvolen Tolujův syn Möngke. Jeho přítel Batu byl uznán jako nejstarší v rodě. Jeho ulusu se začalo říkat Zlatá horda. Ta si získává stále větší autonomii. Když v roce 1256 Batu zemřel, začaly v Zlaté hordě krátké boje o moc, z nichž nakonec vyšel vítězně Batuův bratr muslim Berke. Po churalu byla pobita část potomků Čagataje a jeho ulus byl rozdělen mezi Batua a velkého chána.

Mezitím další chural v roce 1253 rozhodl o nových taženích. Chubilaj (Kublajchán), další Tolujův syn, byl pověřen dokončit tažení proti Číně. Třetí z bratrů Hülegü měl zaútočit proti muslimům na Blízkém východě a jeho cílem byl Jeruzalém. Möngke se dosti oprávněně obával dalších separatistických tendencí. Aby se bratři po dobytí nových území nemohli snadno opřít o vojsko z místních národů, přidělil Chubilajovi vojáky z východní Evropy, hlavně Alany a Kypčaky, zatímco Hülegü dostal Ujgury a Číňany. Ani to však nepomohlo. Tažení na východě bylo zdlouhavé, Mongolové neútočili přímo ze severu, ale z jihozápadu, přičemž v 50. letech úspěšně pronikli do Tibetu, Barmy a Vietnamu.

Vlastní řízení operací na západě měl na starosti vojevůdce najmanského původu, křesťan Kit-buka-nojan. Mongolům se podařilo získat si proti muslimům křesťanské spojence. Na jejich stranu se přidal arménský král Hethum I. a také jeden z křižáckých vládců kníže Bohemund z Antiochie. Byl za to ale papežským legátem exkomunikován. I když zbylé křižácké státečky ve Svaté zemi na tom v této době byly velmi špatně a nutně potřebovaly proti muslimům spojence, byli křižáci spíše připraveni proti Mongolům bojovat než se s nimi spojit. Vlastní západní tažení začalo po pečlivé přípravě v roce 1256. Mongolové postupovali přes Írán do dnešního Iráku. V roce 1258 dobyli Baghdád a poslední chalífa z rodu Abbásovců byl popraven. Mongolové se během tohoto tažení chovali vůči muslimům hodně krutě, ničili i jejich mešity. Zajímavé je, že chalífův palác v Baghdádu dostal křesťanský arménský patriarcha. V roce 1259 pronikli Mongolové do Palestiny a dostali se k Gaze. Situace muslimů začala být skutečně kritická, ale jejich pevnou oporou ještě zůstával Egypt.

Tam vládli mamlúci. Byli to původně vlastně otroci, kupovaní egyptskou vládnoucí dynastií Ajjúbovců hlavně na Krymu. Nejčastěji se jednalo o válečné zajatce kypčackého původu. Ajjúbovci z nich vybudovali velice kvalitní armádu. Jejich postavení bylo skutečně zvláštní. I když zůstávali státními otroky, jejich hospodářská situace byla nesrovnatelně lepší než většiny svobodného egyptského obyvatelstva. Navíc si postupně získávali stále větší politický vliv, k čemuž přispěla i jejich vítězství nad západními křižáky. V roce 1250 uchopili převratem v zemi faktickou moc, 1259 pak stínové vládce z rodu Ajjúbovců svrhli úplně. Sultánem se stal vojevůdce kypčackého původu Kutuz, nepřítel křižáků i Mongolů.