Mongolská říše 8. Dokončení tažení do Evropy a změny uvnitř říše

Porobením Rusi západní tažení zdaleka neskončilo. Mongolové se rozdělili na dva proudy. Severní směřoval do Polska, kde ve velké bitvě u Lehnice v roce 1241 porazili spojenou armádu Poláků, řádu německých rytířů a templářů. Mongolů bylo asi 20 tisíc, křesťanů asi o deset tisíc více, přesto jich většina padla. Mongolové zde zřejmě poprvé v Evropě použili střelný prach v primitivních raketách. V bitvě padl slezský kníže Jindřich II. Pobožný, který udělal chybu, že nepočkal na příchod početných posil z Čech. Následně bylo Slezsko velmi zpustošeno, rozsáhlé oblasti byly skoro vylidněny. Z Polska se útočníci přes Moravu bleskově přesunuli na pomoc druhému proudu, který vlastně pokračoval v pronásledování Polovců, ale protože je uherský král odmítl vydat, napadli Uhry. V čele tohoto uskupení byli Batu a Sübetej-baatur. Rozhodující bitva se odehrála u Mohi na řece Slané. Uherská armáda byla sice nepochybně početnější, odhady se pohybují mezi 60-100 tisíci, přesto byla obklíčena a na hlavu poražena. Ztráty činily asi 50 tisíc mužů. Také rozsáhlé oblasti Uher byly vypleněny a částečně vylidněny. Zdálo se, že Evropu nemůže nic zachránit. Proti síle a organizovanosti Mongolů neměla rozdrobená Evropa šanci. Batu se Sübetejem již připravovali zničení Svaté říše římské a vyplenění Apeninského poloostrova. Zasáhla však náhoda.

V roce 1241 dostal Batu zprávu o smrti velkého chána Ögödeje. Přerušil tažení a vrátil se zpět do Mongolska, protože bylo třeba rozhodnout o dalším osudu říše. Situace totiž nebyla vůbec jednoduchá, začaly zde soupeřit různé skupiny. Jednu z nich představoval sám Batu, jehož podporoval Möngke, velmi nepřátelsky naladění byli proti nim Güjük a Büri. Pak tu byla vdova po velkém chánovi Töregene, původem Merkitka. A konečně skupina cizinců, kteří za Ögödeje získali mimořádně vlivné úřady. Prakticky nejmocnějším člověkem po chánovi byl Jie-lü Čchu-cchaj. Byl to Kitan, potomek bývalé vládnoucí dynastie Liao. Byl mimořádně vzdělaný a měl titul náčelníka velkého císařského sekretariátu, tedy něco jako kancléř. Za jeho správy došlo v říši k mnoha reformám. Jednoduchá správa z doby Čingischánovy byla nahrazena složitým byrokratickým aparátem, jehož členové museli mít dobré vzdělání a před přijetím skládali náročné zkoušky. Kancléř uchránil usedlé obyvatelstvo Číny před mnoha Mongoly plánovanými masakry. Jednoduše chána přesvědčil, že jejich ušetřením získají mnohem více, což se brzy potvrdilo. Příjmy z Číny byly obrovské. Mistrovským kouskem kancléřova snažení bylo prosazení zdanění samotných Mongolů. Dalšími vlivnými cizinci byli například křesťan Činkaj, původem Kerejt, který spravoval západní území říše a muslim Abdurrahmán, který měl na starosti vybírání daní. Dva posledně jmenovaní vytlačili po smrti Ögödeje Jie-lü Čcchu-cchaje z úřadu, skutečnou moc ale nakonec získala klika kolem vdovy Töregene. Ta získala funkci regentky. Byla ovšem nevzdělaná a hloupá a její vláda vyvolávala velkou nespokojenost. Přesto se jí dařilo držet se pět let u moci, protože opozice nebyla jednotná. Na jedné straně tu byli veteráni, kteří původně sloužili Čingischánovi a získali si velitelské funkce. Protože byli ale do armády ve stále větší míře přijímáni příslušníci jiných národů, představovali nakonec veteráni poměrně nepočetnou menšinu. Pro vládce se stávalo nutností ohlížet se stále více na požadavky podrobených národů, což se sice veteránům nelíbilo, nebyli ale už schopni své požadavky prosadit. Když se v roce 1242 pokusili o povstání, byli poraženi a mnoho jich bylo popraveno.