Mongolská říše 7. Výboje po smrti Čingischána

Krátce před Čingischánovou smrtí byl zavražděn jeho nejstarší syn Džoči. Kdo měl být dědicem? Druhý syn Čagataj byl mimořádně krutý a sám Čingischán ho za nástupce nechtěl. Dostal ulus (úděl) ve Střední Asii a titul ochránce Jasy. Následníkem se tak měl stát třetí syn Ögödej, který byl spíše slabý, pohodlný a rád se napil. Získal přímou vládu nad Mongolskem a Džúngarskem. Menší úděly získali i čtvrtý syn Toluj, který byl z bratrů asi nejschopnější a nejlepší vojevůdce a dále také Džočiho syn Batu. Velkého chána ale musel zvolit velký chural, který se sešel v roce 1229 a podle očekávání vybral Ögödeje, protože jeho slabost mnoha představitelům mongolské aristokracie vyhovovala, považovali ho za neškodného.

Velká kořist, kterou získali při zničení říše Tangutů, přišla Mongolům mimořádně vhod, protože dlouhé války už i je samé dost vyčerpávaly. Mohli poté úspěšně dokončit další klíčová tažení, zahájená už Čingischánem a přerušená kvůli churalu, na kterém samozřejmě nikdo významný nemohl chybět. V roce 1230 se ale boje obnovily. Jednak byla 1230/1231 dokončena válka proti Chórezmu. Tím si Mongolové definitivně zajistili nadvládu nad Střední Asii a mohli se znovu zaměřit na Čínu. Po pádu Chórezmu okamžitě obnovili útok proti Džürčenům, tentokrát plnou silou. Do roku 1234 jejich říši Ťin zničili. V této době bylo již Mongolsko světovou supervelmocí.

V roce 1235 se sešel další velký chural, který rozhodl o dokončení války proti Polovcům, Rusům a také proti Povolžským Bulharům, kteří předtím Mongoly dost překvapivě porazili po prvním boji proti Rusům na Kalce v roce 1223. Tažení vedli Čingischánovi vnukové. Hlavním velitelem byl Batu, jemu byli podřízeni Ögödejův syn Güjük, Čagatajův syn Büri a Tolujův Möngke. Faktickým velitelem, který řídil nejdůležitější operace, byl ale zkušený Čingischánův vojevůdce Sübetej-baatur. Tažení začalo v roce 1236 překročením Volhy. První úder směřoval na bulharské hlavní město Velký Bulgar, které bylo dobyto. Hned poté byli na dolním toku Volhy drtivě poraženi Polovci, vedení chánem Bačmanem. Jejich zbytky vedené Kotan-chánem poté uprchly v roce 1239 do Uher, kde se se souhlasem krále Bély IV. usadily.

Mezitím ale už přišli na řadu Rusové. Útok začal v zimě 1237/1238 a byl veden hlavně proti tehdy nejsilnějšímu z ruských knížectví - vladimírsko-suzdalskému. Na počátku roku 1238 se odehrála asi největší bitva ruského tažení u Kolomny, kde na straně Rusů bojovalo asi 15 tisíc mužů, Mongolů bylo asi 60 tisíc. Po vítězství obsadili Mongolové hlavní město Vladimír, 1238 znovu porazili v rozhodující bitvě hlavní ruské síly v bitvě na řece Siti, kde padl veliký kníže Jurij II. Jeho hlavu předali Batuovi. Poté následoval útok na ruská knížectví na jihu, která byla také poražena. V roce 1239 byl dobyt Černigov, 1240 byl vypleněn Kyjev. Samostatná existence nástupnických knížectví Kyjevské Rusi skončila, i když jako na Mongolech závislé celky fungovaly dále. Vládla zde sice i nadále původní knížata z rodu Rurikovců, ta musela o potvrzení své funkce žádat chány, kteří je potvrzovali zvláštní listinou tzv. jarlykem. Jako první ho dostal Jurijův bratr a nástupce Jaroslav. Batu ho potvrdil ve funkci a podřídil mu ostatní ruská knížata. Pouze daleko na severu ležící a od jihoruských stepí hustými lesy dobře chráněné novgorodské knížectví si dočasně uchovalo nezávislost a bylo ve vztahu k Mongolům spíše spojencem. Ti jeho knížeti Alexandru Něvskému (synovi velikého knížete Jaroslava) dokonce pomáhali v boji proti západním křižákům. Když se ale po smrti svého otce stal Alexandr sám velikým knížetem, podřídil nakonec v roce 1257 dobrovolně Novgorod Mongolům.