Mongolská říše 6. Konec Čingischánovy vlády

Ke konci Čingischánovy vlády začali Mongolové pronikat i do Evropy. V černomořských stepích zůstával z jejich pohledu nepotrestaný nepřítel - Polovci. Ti předtím pomáhali jejich starým úhlavním nepřátelům Merkitům, což jim Mongolové nehodlali odpustit. Polovci viděli, že se sami neubrání, proto se o pomoc dokonce obrátili ke svým tradičním nepřátelům Rusům, kterým celkem správně vysvětlili, že po případné porážce Polovců budou na řadě oni. V roce 1223 překročili Mongolové po úspěšných bojích v Zakavkazsku (1222 rozbili gruzínskou armádu) Kavkaz a pronikli do Černomoří. Čingischán sem vyslal dva schopné vojevůdce Sübeteje-baatura a Džebeho. Jejich síly nebyly nijak velké, každý měl jen jeden tümen (tumen), tedy dohromady asi 20 tisíc mužů. Sněm ruských knížat souhlasil s pomocí Polovcům, jejichž vládce Kotan-chán ale musel přijmout křest. Proti Mongolům postavili spojenci silnou armádu, jejíž počet se odhaduje na 40 - 80 tisíc. Rusové ale Mongoly značně podcenili a navíc neznali jejich klasickou taktiku, tedy vylákání nepřítele do předem připravené léčky. Mongolové si předem vyhlédli a připravili bojiště na řece Kalce, předstírali, že jsou slabí, vylákali část nepřátelských sil, pak ale udeřili čerstvými jednotkami ze zálohy. První začali ustupovat Polovci, kteří svým úprkem rozbili ruskou formaci a ta už pak Mongolům nemohla vzdorovat. Spojenci utrpěli obrovské ztráty (údajně až 50 tisíc, z Rusů se měl vrátit jen každý desátý), kníže Mstislav Kyjevský byl následně zajat a brutálně umučen. (Mongolové ho vinili ze zabití jejich poslů před bitvou, ale i zrady vlastních bojovníků, protože jeho vojska přímo do bitvy nezasáhla.) Mongolské vítězství nad mnohem početnějším nepřítelem bylo umožněno jejich mimořádnou disciplinovaností a secvičeností, zatímco ruské síly byly špatně koordinované, každý kníže velel svým oddílům a na ostatní se příliš neohlížel. Přes jasné vítězství ale Mongolové dále do Evropy zatím nepostupovali, to nebylo jejich úkolem. Kromě porážky Polovců měli zatím jen prověřit vojenské síly a schopnosti Evropanů, proti nimž by ještě rozhodněji zaútočili později. Zatím totiž měli ještě důležitější nepřátele v Asii.

Dokončení úspěšné vojenské kampaně proti Chórezmu se Čingischán nedožil, protože se opět přesunul na východ. Nejprve vážně uvažoval o útoku na svého nejstaršího syna Džočiho, který opakovaně neplnil jeho příkazy (byl například dosti milosrdný vůči poraženým), ale nakonec v roce 1226 znovu zaútočil na Tanguty. Po předchozí válce byl jejich vládce zavázán slibem poskytnout svá vojska jako pomocný sbor při boji proti Chórezmu. Domníval se ale, že Mongolové válku s touto velmocí prohrají, svou pomoc tudíž odmítl. Čingischán zahájil své poslední tažení. Mongolové porazili stotisícovou tangutskou armádu, znovu se probili k hlavnímu městu Edzin-aj a oblehli je. Během obléhání Čingischán v roce 1227 zemřel (přesné příčiny smrti nejsou známy, snad nezdravé klima, či následky těžkého úrazu po pádu z koně v roce 1225), Mongolové ale jeho smrt utajili a donutili město se vzdát. Následovaly mimořádně kruté represálie vůči poraženému obyvatelstvu. To nebylo u Mongolů úplně běžné. Pokud se jim nepřítel brzy poddal, uložili mu daně, přiměli ho dodávat jim vojenskou pomoc, ale obvykle se nijak krutě nechovali. To však platilo jen v tom případě, že se jejich noví poddaní nedopustili zrady. Ti si totiž někdy relativně mírné podmínky vykládali jako slabost a v pak se pokusili odpadnout. Na to ale Mongolové vždy reagovali drastickými tresty, protože zradu neodpouštěli. Podobně jako Edzin-aj dopadla některá města v Číně nebo středoasijský Merv.

Místo Čingischánova hrobu je dodnes neznámé, předpokládají se různá místa v Mongolsku (horní tok řeky Ononu, posvátná hora Burchan-Chaldun). S velkou pravděpodobností by se zde mohly nacházet velké poklady.