Mongolská říše. 1. Nejstarší dějiny, společenské a kulturní poměry

Na počátku 13. století se v Mongolsku vytvořila silná říše a byla zahájena mohutná expanze. To mělo obrovské důsledky pro život mnoha národů velké části Eurasie. Jak k tomu došlo?

Původ jména Mongol není úplně jasný. Mohlo by se vztahovat k mongolskému slovu moŋg - chrabrý. Nejstarší informace o Mongolech pocházejí z 8. století, z doby panování čínské dynastie Tchang. V té době žili jižně od řeky Argun a při horním toku Amuru. Byli jedním z devíti kmenů tzv. Š´-wejů. Po zániku ujgurského kaganátu, který do poloviny 9. století ovládal území dnešního Mongolska, se mongolské kmeny začínají přesouvat na západ do Mongolska. Postupně toto území ovládly, přičemž částečně vytlačily a částečně asimilovaly zdejší turecky mluvící kmeny. V této době ale ještě nejsou označováni jako Mongolové. Celá skupina byla nazývána Tataři, podle silného kmenového svazu, Tatarů v užším slova smyslu. Na přelomu 12. a 13. století obývaly mongolské kmeny teritorium mezi Bajkalem a Amurem na východě a Irtyšem a Jenisejem na západě. Některé kmeny žily v lesní a lesostepní zóně jižní Sibiře, většina ale ve stepích. V lesních oblastech se kmeny živily lovem a rybolovem, ve stepi kočovaly se svými stády. Kočovné kmeny byly mnohem vyspělejší. Zemědělské a řemeslné produkty získávaly nejčastěji výměnou za dobytek u svých sousedů. Sami si vyráběli zbraně a nářadí ze dřeva, kůže a kovů. Obchod byl v rukou kupců ze Střední Asie a čínského Západního kraje. Nejsilnějšími svazy byli Tataři, Tajčiutové a Kerejtové, problematické je zařazení významných Merkitů a Najmanů k užšímu jádru mongolských kmenů. Kerejtové byli asi nejkulturnějším kmenem s vlastním písmem, Najmani používali písmo převzaté od Ujgurů. Většina Mongolů (v širším slova smyslu) uctívala Věčné modré nebe, část elity u Kerejtů byli křesťané nestoriánského směru, mezi Najmany se vyskytovali také křesťané a buddhisté.

V předchozích obdobích, kdy nebyly mezi Mongoly ještě velké majetkové rozdíly, kočovaly společně celé rody, které si pak vytvořily tábor (keren) kolem jurty hlavy rody. Postupně ale narůstaly majetkové rozdíly a majitelé velkých stád se potřebovali častěji přemisťovat na nové pastviny, zatímco pro drobné vlastníky to bylo zbytečné. Proto se objevil nový systém, kdy společně kočovala jen širší rodina (ail), ne už celý rod. Společnost je už feudální, její špičky tvoří chán a kočovná šlechta, nejčastěji označovaná jako nojoni nebo nojani (= pán nebo vůdce). Jinými tituly podobné úrovně byl baatur (hrdina, bohatýr) a sečen (moudrý). Majetek stád přešel do soukromých rukou mnohem rychleji než pastviny, kolem roku 1200 už i je ale také fakticky ovládala šlechta, která o jejich využívání rozhodovala. Tím se na ní ostatní stali závislými (araty) a byli přinuceni vykonávat pro ni různé služby. Šlechta přenechala aratům i svá stáda, aby se o ně starali, nesli za ně odpovědnost a dodávali jí hotové produkty.

Další důležitou skupinou byli nukerové, ozbrojení družiníci chánů a nojonů. Ti za své služby dostávali odměnu - obvykle určité území i s rodinami aratů - tedy obdobu evropského léna. Z válek byli přiváděni zajatci, z nichž se stávali otroci. Ti pracovali jako sluhové v domácnosti, pastevci, někdy jako specializovaní řemeslníci.

Pozůstatky rodové společnosti ale v některých oblastech života přežívaly. Přetrvalo dělení na kmeny a rody, podle nichž se organizovali bojovníci. Manželství uvnitř rodu bylo zakázáno. Žena měla poměrně velkou svobodu, mladé dívky byly ale naprosto běžně unášeny jako nevěsty.

Koncem 12. století probíhaly v Mongolsku kruté vnitřní boje mezi jednotlivými rody, kmeny a kmenovými svazy o pastviny a stáda. Velkým kmenovým svazům se říkalo ulusy. V jejich čele byl chán, mající k dispozici početnou družinu nukerů.

Některým odvážným mužům se ale nelíbilo podřízené postavení v rámci rodu, a proto ho opouštěli. Říkalo se jim lidé dlouhé vůle. Protože sami bez rodu měli jen velmi slabou šanci přežít, začali se sdružovat do větších oddílů a hledali schopné vůdce pro boj proti rodům a kmenům.