Zajímavosti z dějin sexuality 6. Poměry od konce 15. do konce 18. století

        

          

Sexuální uvolnění za renesance vyvolalo postupně i úplně opačné tendence. V kolébce renesance, ve Florencii, se v 15. a 16. století znovu začal používat pás cudnosti. V přísně katolickém Španělsku se pak místy udržel až do 19. století. V roce 1494 propukla v Neapoli poprvé v Evropě velká epidemie syfilidy, která sem pronikla nejspíše přes Španělsko z Ameriky. Brzy se tato hrozná choroba rozšířila po celé Evropě. Až do počátku 20. století byla opravdovou metlou, populace jí byla skutečně promořena a trpěla jí s velkou pravděpodobností spousta známých osobností jako např. Maupassant, Gauguin, Rudolf II., Albrecht z Valdštejna, Goethe, Schiller, Heine, Beethoven, Mysliveček a mnozí další. K uznávaným léčebným metodám zpočátku patřil intenzivní pohlavní život a zvláště pohlavní styk s pannami. Na druhé straně to vedlo k pronásledování prostitutek a zavírání veřejných domů. K potlačování svobodnějšího "hříšného" způsobu života jistě významně přispěla i kniha Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum), která byla vydána prvně v roce 1487 a dočkala se spousty dalších vydání.

          Důležité změny přinesla počátkem 16. století

reformace, hnutí za nápravu církve. I když katoličtí církevní představitelé běžně kárali lidi za páchání různých hříchů, sami v tomto směru moc příkladem nešli. Mnozí preláti měli milenky nebo navštěvovali prostitutky, žili v přepychu, nic si neodříkali. To začal kritizovat augustiniánský mnich Martin Luther. Byl proti celibátu, v čemž šel příkladem, když se sám oženil s jeptiškou. Jeho manželství bylo šťastné a měl šest dětí. Jiné to ale bylo u dalšího velkého církevního reformátora, Jana Kalvína. Ve třiceti letech se oženil, tehdy měl poprvé sex, žena mu ale brzy zemřela. On sám byl fyzicky dost slabý a ženám a sexu se pak vyhýbal. Vydal v této oblasti velmi přísné zákony. Skoro každá zábava, jako například tanec nebo zpěv byly zakázány a hrozilo za ně vězení, za cizoložství pak utopení.

           Katolický protireformační tridentský koncil, probíhající v polovině 16. století, opět prohlásil manželství za svátost. Předcházely mu trojí ohlášky v kostele, vyžadoval se souhlas rodičů, po uzavření bylo nerozlučitelné. Bylo odsouzeno zobrazování nahoty a vytvořen seznam zakázaných knih, mezi nimiž byl třeba Boccacciův Dekameron. Dlouho se diskutovalo nad Michelangelovými malbami v Sixtinské kapli. Velký umělec zde vymaloval všechny postavy, včetně Panny Marie, Krista, andělů a svatých nahé. Uvažovalo se o úplném zamalování, pak bylo přijato kompromisní řešení - přemalovat fresku částečně. Část postav byla zcela "oblečena", jiné dostaly alespoň bederní roušky.

           Sexuální poměry ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století byly pak skutečně už dosti odlišné oproti renesanci. Na nelegitimní sexuální styky mezi muži a ženami se opravdu začalo pohlížet o dost přísněji, paradoxně to ale vedlo k rozvoji homosexuálních vztahů, zejména mezi ženami, které to samozřejmě měly ještě těžší, než muži. Lesbická láska se velmi rozmohla v Itálii, do Francie ji odtud údajně přinesla královna Kateřina Medicejská, kterou její manžel Jindřich II. dost zanedbával, ačkoliv spolu měli sedm dětí. Jinak ale panovníci byli i v této jinak dosti přísné době sukničkáři, na které se běžné míry prostě nebraly. (O sexuálních vztazích panovníků se zmíním v samostatném vyprávění.) Zatímco lesbické vztahy byly tolerovány, homosexuální vztahy mezi muži byly pokládány za zvrácené. Na dvoře Ludvíka XIV. vytvořila skupina nejvyšší šlechty tajný řád sodomitů, kteří se museli zavázat, že nebudou mít sex se ženami. Když se o tom král dozvěděl, tvrdě proti nim zasáhl.

            V průběhu 17. a 18. století se ale poměry opět postupně uvolňovaly. Byli to právě asi panovníci, kteří svými nespočetnými milenkami šli příkladem šlechtě a ta zase měšťanům. Celá Evropa se přitom snažila napodobovat francouzský královský dvůr. Zde měl král vedle manželky vždy oficiální favoritku, metresu, která měla mimořádně důležité postavení u dvora a fakticky velmi významně ovlivňovala politiku, čehož si byli dobře vědomí i cizí diplomati. Vedle nich se pak králové věnovali mnoha kurtizánám, jejichž význam byl ale mnohem menší.

            V rokoku bylo již mnohem lepší postavení žen, alespoň v šlechtických kruzích. Zde byl sex pokládán za něco zcela přirozeného a i žena měla právo na výběr milenců. Rokokoví kavalíři ženy všemožně obletovali a snažili se jim život zpříjemnit.