Svatá říše římská. 4. Dotvoření říše a její organizace
Vláda Fridricha I. Barbarossy je obdobím, znamenajícím další významnou etapu v dotváření Svaté říše římské. Ostatně právě v jeho dvorské kanceláři se poprvé tento pojem objevil. Fridrichova pozice nebyla jednoduchá. Na jedné straně usiloval o vnitřní upevnění a další rozšíření říše, na straně druhé však existovala celá řada faktorů, které uskutečnění jeho cílů znemožňovaly. V jeho době už byla říše rozdělena na velké množství územních celků různé velikosti, které byly ale do značné míry samostatné. Císař měl spory s některými mocnými feudály, kteří tvrdě hájili své zájmy. Zahraniční politika byla zaměřena do velkého množství směrů a toto roztříštění brzdilo jejich uskutečnění. Císařova politika vůči Welfům byla mimořádně složitá. V čele rodu stál Jindřich Lev. Tomu Fridrich v počátcích vlády svěřil dvě největší vévodství, saské a bavorské, aby si zajistil jeho podporu. Brzy ale, ve snaze oslabit Jindřichovu pozici, vyňal z bavorského vévodství Východní marku, přeměnil ji na Rakouské vévodství. To předal svému příbuznému Jindřichu Babenberskému. Ke konci vlády pak Welfům odňal obě vévodství. Jedním z tradičních směrů expanze říše byl východ. Právě v této době se podařilo (z velké části Jindřichu Lvovi) definitivně si podrobit Polabské Slovany. Tato oblast byla následně germanizována. Součástí tlaku na východ byl ale také Fridrichův pokus rozdělit český stát na tři části, zřízením markrabství moravského a vydělením pražského biskupství z pravomoci českého knížete, což se ale podařilo jen na velmi krátkou dobu.
Mimořádné úsilí věnoval Fridrich snaze o posílení vlivu v Itálii. Zde ovšem narazil na odpor bohatých severoitalských měst, vedených Milánem. Po počátečních úspěších byl nakonec tvrdě poražen v roce 1176 u Legnana. Výsledkem byla kompromisní dohoda, která sice oficiálně jeho svrchovanost potvrzovala, skutečná moc císařů zde ale byla v dalším období ryze formální.
Fridrichovi se ale znovu podařilo prosadit nadvládu nad papežstvím. Prohlašuje, že Dědictví svatého Petra je územím náležejícím k říši. Císař opětovně dosazuje a sesazuje papeže. Dalším úspěchem jižní politiky byl zisk ruky dědičky normanského krále Obojí Sicílie pro svého syna Jindřicha VI. Tak se vliv říše poprvé (ale na poměrně krátkou dobu) rozšířil i do jižní Itálie, kde pak vyrůstal další významný Štauf, budoucí císař Fridrich II.
Svatá říše římská byla v této době rozdělena do přibližně dvou set panství. Jejich vládcové byli podřízeni přímo římskému králi, měli právo (ale i povinnost) účastnit se říšského sněmu, kde byly projednávány nejdůležitější záležitosti. Samostatní vládcové uvnitř říše byli označováni jako říšská knížata, i když jinak třeba používali úplně jiný titul. Byli to vévodové, markrabata, lantkrabí, falckrabí, arcibiskupové, biskupové, opati a abatyše. Dalšími samosprávnými celky byla říšská města (Hamburk, Brémy, Worms, Cáchy, Norimberk aj.).
Ti, kteří měli právo účasti na říšském sněmu, se zpočátku také podíleli na volbě římského krále. V polovině 13. století došlo ale k výraznému zúžení počtu volitelů. Od té doby měli právo volit římského krále jen tzv. kurfiřti, kterých bylo pouze sedm. Jejich funkce byla dědičně spojená s územím, kterému vládli, ale až na jednu výjimku ji v případě vymření domácího rodu nezískala automaticky nová dynastie, ale titul byl znovu udělen císařem. Tou výjimkou byl český král, kde o nástupnictví rozhodoval domácí zemský sněm a další panovník byl automaticky kurfiřtem. Vedle českého krále s hodností arcičíšníka zde byli ještě další tři světští kurfiřti: falckrabě rýnský (stolník), vévoda saský (nejvyšší maršálek), markrabě braniborský (nejvyšší komorník). Dále pak tři církevní kurfiřti: arcibiskup mohučský (nejvyšší kancléř Německa), arcibiskup trevírský ( nejvyšší kancléř Itálie) a arcibiskup kolínský (kancléř burgundský). Po volbě na římského krále mohla následovat tzv. římská jízda, při níž byl král korunován papežem na císaře. Pro zvolení krále byla zpočátku nutná shoda všech volitelů, což ale vedlo často ke zmatkům. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356, která pak platila až do roku 1806, stanovila, že stačí pouhá většina. K jistým změnám došlo ještě v 17. století. V roce 1623 byl kurfiřtský hlas odňat Falci a předán Bavorsku, v roce 1648 ale Falc titul znovu získala a Bavorsku byl ponechán. Kurfiřtů tak bylo osm. V roce 1692 přibyl ke kurfiřtům ještě vévoda brunšvicko-lüneburský (hannoverský). Tento stav pak platil až do zániku říše v roce 1806.
Komentáře
Okomentovat