Víno a daně. Minulost a současnost.

           Už od starověku bylo státem daněno víno, a to v různých stádiích - jako hrozny na vinicích, nápoj, jeho výroba a prodej. Na to, jaké výhody to přináší státní kase, přišli už v Egyptě, Mezopotámii a starém Řecku. V Římě platili vinaři daně podle kvality půdy a to jednak vínem samotným tak i penězi.

            Ve středověku patřila slavná vinařská oblast Bordeaux Anglii. Angličtí králové vybírali daně za vývoz vína z této oblasti do Anglie a pak bylo víno znovu zdaněno v Anglii. Příjmy to nebyly vůbec zanedbatelné. Počátkem 14. století, kdy export z Bordeaux vrcholil, převyšoval úhrn daní odsud dokonce sumu královských příjmů z celé Anglie. Když v polovině 15. století získala toto území Francie, byl vývoz do Anglie jakožto nepřátelské země na čas přerušen, ale ani francouzští králové nechtěli o zisky z daní přijít, nechtěli také obchodníky a vinaře z Bordeaux ruinovat, proto se obchod brzy obnovil.

            Daně z vína ve Francii v období feudalismu stále rostly. Poplatky z každého sudu se vybíraly u bran do Paříže. Následně pak cena vzrostla několikanásobně. To vyvolávalo velkou nespokojenost, protože víno bylo v této době pokládáno za životní nezbytnost. Bezprostředně před branami proto vyrostlo ohromné množství náleven pro pařížskou chudinu. Víno tu stálo jen pětinu ceny oproti městu. Z prodeje vína žily celé vesnice v okolí hlavního města. Obrovské tlupy Pařížanů nebyly líné chodit celé kilometry daleko, aby se mohly levně napít.

            I v minulosti existovali lidé, kteří daně neplatili. Byli to například členové královské rodiny, nejvyšší šlechta a církev. Samozřejmě existovaly i různé snahy ostatních lidí, jak zdanění obejít. Sudy s vínem se ukrývaly pod jiné zboží, menší nádoby přenášely ženy pod širokými sukněmi. Z blízké vesnice byl dokonce tajně postaven jakýsi vínovod o délce asi 700 metrů, vedoucí pod hradbami. Když byl objeven a zničen, brzy byl vybudován nový.

            Málo známým faktem z období velké francouzské buržoazní revoluce (1789-1794) je, že tři dny před dobytím Bastily vyhodily tlupy Pařížanů do vzduchu hlavní brány, kterými dosud přicházelo do Paříže víno a kde bylo také daněno. Nová revoluční vláda daně za víno v roce 1790 zrušila, což bylo obyvatelstvem velice vítáno. Na druhé straně tak přišla Paříž o velký zdroj příjmů, což se okamžitě projevilo nedostatkem peněz na špitály ale i na výplaty úředníků. Paříži hrozil bankrot.

            V současnosti se daně na víno v Evropě v jednotlivých zemích dost liší. V zásadě ale platí pravidlo, že stoupají se vzdáleností od producentské země (Portugalsko 8 %, Rakousko 22 %, Švédsko 58 %). Velmi vysoké daně jsou ve Skandinávii a Anglii. Není podstatné, zda víno bylo původně levné nebo drahé, daň se neliší. Je proto paradoxně výhodnější kupovat vína dražší. V zemích produkujících víno jsou daně nižší a proporcionálně rostou podle kvality a ceny vína. Dražší víno je i více zdaněno.

            Tato politika má zajímavé dopady. Tam, kde je alkohol příliš drahý, pijí lidé také dost, ale méně kvalitní lacinější alkohol, což vede rychleji k alkoholismu. Ten je třeba ve Francii menším problémem než v severní Evropě. Když se Američané brzy po vzniku USA chystali zavést daň na víno, komentoval to prezident Thomas Jefferson tak, že je chybou odůvodnit daň na víno jako daň z přepychu, protože se vlastně jedná o daň ze zdraví občanů.

Viz též: Víno a zdraví