Svatá říše římská. 3. Boj o investituru

          Vláda sálských císařů je nejvýrazněji spojena s bojem o investituru, zápasem o moc mezi císaři a papeži o to, kdo bude hlavou křesťanstva. Investitura je uvádění osob do církevních úřadů a oběma soupeřům záleželo na tom, aby si do významných postů dosazovali své lidi. Spor začal za císaře Jindřicha IV. a papeže Řehoře VII. Ještě za císařova otce, Jindřicha III., bylo naprosto běžné, že panovník dosazoval a sesazoval papeže. Řehoř VII. chtěl tuto praxi změnit. Vydal Dictatus papae (Papežský diktát), kde tvrdil: 1. Papež může sesadit špatného císaře a zprostit jeho poddané poslušnosti. 2. Jen papež může dosazovat a sesazovat biskupy. 3. Papež je osobou posvátnou a nemůže být nikým souzen. Kromě toho ještě papež vehementně prosazoval celibát, tedy že církevní úřady nesmějí zastávat ženatí muži. Naléhal na Jindřicha, aby po této stránce říši očistil, ten to ale odmítal. Poslední kapkou pak bylo, když Jindřich bez papežova souhlasu obsadil úřad strategicky významného lombardského arcibiskupa. Když mu papež pohrozil exkomunikací, reagoval císař svoláním církevní synody do Wormsu, kde papeže sesadil. Papež následně dal císaře do klatby, prohlásil ho za zbaveného vlády nad říší a jeho leníci ho tedy nemuseli poslouchat.

           Situace císaře byla velmi vážná. Řada leníků mu skutečně odmítla poslušnost, připojila se i řada církevních prelátů a také říšská města. Svolaný říšský sněm dal císaři ultimátum, že si musí do roka vyprosit rozhřešení, jinak bude skutečně zbaven vlády. Císaři nezbylo, než se podrobit. Na počátku roku 1077 navštívil papeže na hradě Canossa v Itálii. V zimě, oblečený do prostého roucha kajícníka, bos. Papež ho nechal tři dny čekat o hladu před bránou, pak ho ale klatby zprostil. To císařovi leníci nečekali. Zvolili si proto vzdorocísaře Rudolfa Švábského, kterého ale papež neuznal. Ten ale hned v následujícím roce vydal další edikt, zakazující laickou investituru biskupů a opatů. Na to ale Jindřich nemohl přistoupit, protože církevní hodnostáři byli jeho důležitou oporou proti odbojné šlechtě. Trochu štěstí měl císař v případě vzdorocísaře, protože ten byl v roce 1080 v jedné z bitev smrtelně raněn. Brzy ale přišla další papežská klatba. Jindřich opětovně prohlásil papeže za sesazeného. V roce 1084 pak dobyl s pomocí věrného českého knížete Vratislava II. Řím. Ten za to byl v roce 1085 povýšen na prvního českého krále. V témže roce Řehoř VII. zemřel. Jeho nástupce Urban II. je nejvíce znám tím, že vyhlásil v roce 1095 1. křížovou výpravu do Svaté země.

V roce 1106 byl Jindřich IV. zbaven moci svým synem Jindřichem V., který se proti němu vzbouřil. I ten ale považoval investituru za své právo, což vedlo k obnovení konfliktu.

Až v roce 1122 došlo ke kompromisnímu míru s dalším papežem Kalixtem IV. - ke konkordátu wormskému. Investitura byla rozdělena na církevní a světskou. Nejprve předával budoucímu biskupovi papež berlu a prsten jako symboly duchovní vlády a následně císař předával žezlo jako odznak světské moci. Boj tedy skončil kompromisem výhodnějším pro papeže, protože církevní hodnostáře vybíral on. Trvale si ovšem papež tuto výhodu neudržel.

            Když v roce 1125 zemřel Jindřich V. a nenechal po sobě mužského následníka, sálská dynastie vymřela. V říši vznikly další velké problémy. O trůn bojovaly dva urozené rody: Welfové a Štaufové, vévodové švábští. Nejprve vládl krátce Lothar ze Supplinburgu, spřízněný s Welfy, pak
Štauf Konrád III. Pokusem o určité usmíření byla volba Fridricha I. Barbarossy (Rudovous), který byl po otci Štauf, matka byla ale spřízněna s Welfy.

1. část