Svatá říše římská. 2. Počátky říše

10

           Když byl v roce 936 slavnostně korunován na krále Jindřichův syn Ota I., později zvaný Veliký, podílelo se na aktu korunovace a na králově obsluze při následné hostině sedm nejvyšších představitelů říše: tři arcibiskupové (mohučský, trevírský a kolínský) a čtyři vévodové. To se stalo předobrazem pro pozdější výsadní postavení sedmi volitelů římského krále, tzv. kurfiřtů.
            Ota pokračoval v úspěšné východní politice a spolu s Čechy definitivně zbavil Evropu nebezpečí maďarských nájezdů díky jejich porážce na řece Lechu v roce 955. Nově se ale také začal zajímat o Itálii. V roce 951 sem podnikl výpravu, při níž se nechal korunovat na krále Franků a Langobardů. Při dalším tažení byl v roce 962 papežem Janem XII. korunován na císaře římského. Opět se jednalo o vzájemně výhodný obchod. Papež dostal potvrzené držení Patrimonia sancti Petri, musel se ale zavázat, že každý další z jeho nástupců před oficiálním nástupem složí přísahu svému suverénovi, tedy římskému králi nebo císaři. V té době byla ještě světská moc jasně nadřazena té církevní. Sám Ota v roce 965 papeže sesadil a nahradil ho jiným. Podobně dosazoval další významné církevní hodnostáře jako arcibiskupy, biskupy a opaty, často příslušníky své rodiny či oblíbenci. Na druhé straně církevní instituce bohatě obdarovával územími a tak se vytvářela říšská církevní knížectví, jakési polosamostatné celky uvnitř říše. Na jejich vládce ovšem císař pohlížel úplně stejně jako na světské leníky. Již v této době započal proces vnitřního štěpení říše a narůstání počtu celků, z nichž se skládala. Na jedné straně se původní vévodství dělila na menší útvary, na straně druhé přibývaly i nové země v důsledku výbojů (např. Braniborská marka na území Polabských Slovanů nebo Východní marka v dnešním Rakousku).
Lech

            Korunovace na císaře opět zkomplikovala vztahy s Byzancí. Tam si sice již zvykli na císaře na západě z rodu Karlovců, nástup panovníka z německého rodu jí ale nebyl po chuti. I tentokrát se ale vztahy poměrně brzy normalizovaly. Otovo císařství bylo Byzancí uznáno a dokonce dostal pro svého syna Otu II. princeznu Theofano za manželku. Podobně jako Karel Veliký, snaží se i Ota I. Byzanc neprovokovat více než bylo nutné a obvykle používal pouze titul imperátor augustus.
Ota I.

            Ota III., syn Theofano, se snažil obnovit Římskou říši. A chtěl, aby Řím byl opět jejím centrem. Na jeho dvoře se zavedl ceremoniál, připomínající Byzanc. Jeho plán Renovatio imperii byl ale ve své době již jen pouhou utopií. V jeho představách měla být říše tvořena čtyřmi provinciemi - Římem, Germánií, Gallií a Sclavinií (zemí Slovanů). Po jeho předčasné smrti nastoupil na trůn jeho příbuzný Jindřich II. Za něj se říše zvětšila o další důležité území. Opilec na trůně českých knížat Vladivoj potřeboval upevnit svoji velmi vratkou pozici a dobrovolně přijal od císaře Čechy jako léno. Z toho se okamžitě stala "stará tradice" a císařové potom již vyžadovali slib lenní poslušnosti po všech jeho nástupcích. Tak se Čechy staly na 800 let nedílnou součástí říše.
Ota III

            Jindřichem II. vymřela saská dynastie a na trůn nastoupil první představitel sálské nebo též franské dynastie Konrád II. I jemu se povedlo říši významně zvětšit. Přiměl burgundského krále Rudolfa III., aby mu zemi odkázal. Po jeho smrti Burgundsko skutečně v roce 1032 získal. Takovým způsobem získala říše základní obrys hranic.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Setkání u vína s profesorem Šamánkem

Teleskové. Kurikanové

Chorvát, Elbling, Veritas a další méně obvyklé odrůdy