Svatá říše římská. 1. Co jí předcházelo

           Následující čtyřdílná série není zaměřena na nějaký podrobný výklad dějin Svaté říše římské. Jde spíše o přehled základních okolností, které vedly k jejímu vytvoření a nástin její organizace.

            Tento celek, jehož jádro leželo na území dnešního Německa, ale patřily k němu i další země včetně té naší, se postupně utvářel v období raného feudalismu a přetrval až do roku 1806. Navazoval sice na Římskou říši, měl s ní ale poměrně málo společného.

            Když v roce 476 sesadil barbarský vůdce Odoaker posledního západořímského císaře Romula Augusta, přetrval titul římského císaře i nadále, a to v říši východořímské - Byzanci. Formující se papežství by sice bylo na jedné straně rádo co nejsamostatnější, fakticky si to ale velmi dlouho nemohlo dovolit, protože bylo i nadále ohrožováno různými barbary. Proto zůstávalo i nadále v jisté závislosti na Byzanci. Vážné ohrožení přišlo v roce 568, kdy většinu Itálie ovládli germánští Langobardi. Byzanc si zde udržela území na jihu země a na Sicílii, dále pak na pomezí severní a střední Itálie exarchát ravennský, s nímž sousedilo papežovo panství kolem Říma. Byzantský císař vystupoval jako ochránce papežství. Byzanc ale měla stále méně sil, které by v Itálii mohla proti Langobardům postavit, protože sama byla ve smrtelném ohrožení ze strany Arabů. Aby měl císař dost peněz na boj proti muslimům, zahájil tzv. obrazoborectví, tedy ničení svatých obrazů. Zákaz jejich uctívání byl však jen záminkou pro vydrancování bohatých církevních institucí. Papež Řehoř II. ale obrazoborectví odmítl. Namísto vzdálené a nejisté podpory ze strany Byzance začal hledat nového ochránce. Našel ho ve Francích. Vzájemně výhodná dohoda umožňovala faktickému vládci říše Franků, majordomovi Pippinovi III., aby svrhl posledního loutkového krále z rodu Merovejců a sám se stal králem. Za to Pippin zaútočil proti Langobardům a vážně je oslabil. Odebral jim ravennský exarchát, který krátce předtím dobyli a předal toto území papeži. Spojením s dosavadním papežskými državami tak vzniklo Patrimonium sancti Petri, Dědictví svatého Petra, tedy území církevního státu v podobě, která jen s menšími změnami vydržela do 19. století. Pippinův syn Karel Veliký pak koncem 8. století tuto říši zcela zničil, severní Itálii ovládl a nechal se korunovat langobardskou korunou. Při další výpravě do Itálie byl v roce 800 papežem Lvem III. prohlášen za Augusta, Bohem korunovaného císaře Římanů. Papež to zdůvodnil tím, že v Byzanci právě vládla císařovna Irena a žena nemůže být ochránkyní papežství. Byzanci se nový císař na západě nelíbil. Došlo k válce, ale Byzanc nakonec Karla uznala. Ten se jí snažil příliš neprovokovat a obvykle používal pouze titul císař, král Franků a Langobardů. Jeho syn Ludvík I. se označoval jako imperátor augustus. Říše Franků ale v průběhu 9. století postupně slábla, 843 se smlouvou verdunskou rozdělila na tři části, v roce 870 pak došlo meersenskou smlouvou k přerozdělení a nadále existovaly dvě velké říše - východofranská a západofranská. Itálie a Bugundsko se vydaly samostatnou cestou.

Císařský titul drželi většinou východofranští Karlovci, jako poslední Arnulf Korutanský, který zemřel v roce 899. Za jeho nezletilého nástupce Ludvíka, zvaného Dítě, se říše rozdělila na téměř samostatná vévodství saské, bavorské, švábské, franské a lotrinské. Po Ludvíkově předčasné smrti byl králem zvolen dosavadní franský vévoda Konrád. Ani on nevládl dlouho a pak vévodové vybrali za krále mocného saského vévodu Jindřicha I. zvaného Ptáčník. Silného krále země nutně potřebovala, protože byla nesmírně pustošena nájezdy kočovných Maďarů. Jindřichovi se podařilo jejich útoky výrazně omezit a úspěšný byl i ve vlastní expanzivní politice. Zaútočil proti českému knížeti Václavovi a přiměl ho k placení poplatků. Zahájil podrobování Polabských Slovanů, které pak Němcům zabralo 250 let. Znovu k říši přičlenil Lotrinsko, které se předtím pokusilo připojit k západofranské říši. A založil dynastii, která bývá považována za první německou, i když se její vládcové v souladu s tradicí i nadále označovali jako králové Franků. Už v této době se ale také objevují označení jako Teutonia nebo regnum Teutonicum, tedy Německo.