Dákové 2. Vrchol moci a pád za Decebala

       

     

          Druhé sjednocování Dáků začalo ve 2. polovině 1. stol. n. l. za bratrů Skorila a Diurpana. V roce 85 n. l. za císaře Domitiána začal velký konflikt mezi Římany a Dáky. Král Diurpanes tehdy zaútočil velkými silami do římské Moesie. Až římské posily vytlačily v následujícím roce Dáky zpět za Dunaj. Poté byla připravena velká římská výprava, která je měla podrobit. Za této situace Diurpanes odstoupil a předal vládu nadanému synovi svého bratra Skorila Decebalovi. Ten se hned na počátku vlády musel bránit římskému útoku. V roce 87 n. l. pronikli Římani na dácké území, byli ale obklíčeni v nějakém karpatském průsmyku a poraženi. Nevzdali se a v roce 88 zaútočili znovu. Decebal je očekával v soutěsce u Tapae (dnešní Železná vrata), tentokrát byl ale poražen. Nakonec byl ale v roce 89 n. l. uzavřen kompromisní mír, pro Dáky dosti výhodný, díky němuž přicházejí do Dacie i někteří římští odborníci. Decebal je využil k vylepšení soustavy opevnění kolem Sarmizegetusy. Byl v té době na vrcholu moci a díky těžbě drahých kovů i velmi bohatý. I když byla jeho říše menší než Burebistova, vojensky byla velmi silná a jednotná, protože uvnitř nežily prakticky žádné cizí kmeny.

         Římani prostě nemohli takovou mocnost na svých hranicích trvale tolerovat. Definitivně vyřešit tento problém se rozhodl císař Traianus, za něhož proběhly dvě dácké války. Obě tažení líčí Traianův sloup v Římě, který obtáčí dlouhý pás reliéfů. První válku zahájil císař v roce 101 n. l. K disposici měl snad až 150 000 vojáků, s nimiž překročil Dunaj. I tentokrát došlo k velké a krvavé bitvě u Tapae. Římani zvítězili, i oni ale utrpěli velké ztráty, proto v tažení hned nepokračovali. Rozhodli se v Dacii přezimovat a počkat na posily. Ani Decebal nezahálel. Pokusil se boj přenést na římské území a vpadl do Moesie. Došlo zde k těžkým bojům, zdejší posádky se ale udržely.

         Následujícího roku pokračoval Traianus v tažení. Po mnoha bojích se mu podařilo probojovat se až k Sarmizegetuse a obklíčit ji. Decebal byl nucen kapitulovat. Tentokrát byly mírové podmínky velmi tvrdé. Musel uznat závislost, odstoupit některá území, zničit opevnění a válečné stroje a nesměl nadále přijímat do svých služeb římské přeběhlíky. Traianus obdržel v Římě za vítězství čestný titul Dacicus.

         Obě strany ale považovaly i toto řešení za dočasné. Traianus asi byl dosavadními boji také dost vyčerpán a nemohl ještě dokončit úplné podrobení země. Decebal doufal, že pomocí nových spojenectví se mu podaří změnit poměr sil.Vedl tajná jednání s říší Parthů, tradičním silným soupeřem Říma. Konkrétní spojenectví ale uzavřeno nebylo. Získal však pomoc od sarmatských Roxolanů z jižní Ukrajiny a podle vyobrazení na římských reliéfech můžeme soudit, že v jeho vojsku sloužili i nějací Germáni.

         Ani Traianus nezůstal nečinný. I on evidentně chystal další útok, protože v klíčových oblastech budoval nové silnice a mosty, které měly umožnit rychlé přesuny vojsk. V roce 105 n. l. zaútočil znovu a zahájil tak druhou dáckou válku. Jako záminka mu posloužilo to, že Decebal, v rozporu s mírovou smlouvou, začal obnovovat některá opevnění. Římani postupovali rozděleni na několik armád, které pomalu pronikaly k Sarmizegetuse. Dákové se zoufale bránili, římské reliéfy zobrazují hromadné sebevraždy poražených. Převaha byla ale na římské straně. V roce 106 byla Sarmizegetusa obklíčena a Římanům se podařilo přerušit vodovod, zásobující město. Město kapitulovalo a bylo zničeno. Decebalovi se však ještě podařilo uprchnout. Chtěl se pokusit organizovat další odpor, ale římská jízda ho neúnavně pronásledovala. V beznadějné situaci se nakones raději sám probodl. Jeho hlavu donesli vojáci Traianovi. Ten také získal obrovský Decebalův poklad, asi 500 tun(!) zlata a stříbra, což mu umožnilo slavit po návratu velkolepý triumf s gladiátorskými hrami, trvajícími 123 dní.