Každé schéma musí být nutně schematické, ani toto není výjimkou. Přesto alespoň orientačně naznačuje vztahy mezi archeologickými kulturami, které se podílely na utváření jednotlivých indoevropských skupin.
Dalším kmenem Telesků byli Kurikanové (Kurykan, čínská verze je Guligan). Podíleli se na vytváření turkických Jakutů a mongolských Burjatů. Kolem jejich původního jazyka jsou velké nejasnosti a spory. Nejpravděpodobnějším se jeví jejich příslušnost k turkickým jazykům, vzhledem k tomu, že tak mluvili i další Teleskové, někteří badatelé ale řadí jejich jazyk k mongolským a další je pokládají za tunguzo-mandžuské Evenky. Kompromisní teorie uvažuje o tom, že se na vytváření jejich svazu tří kmenů (= Uč-Kurykan) podílely všechny tyto složky. Jejich nejbližšími příbuznými byli pravděpodobně Bajirku, s nimiž sousedili. Žili západně, severně i východně od Bajkalu, kolem Angary a na horním toku Leny. Archeologicky jim zřejmě odpovídá kurumčinská kultura. Byli asi spíše polousedlí než úplně typičtí kočovníci. Na velmi dobré úrovni u nich byli zpracování železa, částečně se zabývali i zemědělstvím, pěstovali žito, pšenici a proso. Byli to první zemědělci v Přibajk...
Trochu zvláštní název pro archeologická naleziště a nálezy, ale odborníci se zde vyhýbají zaběhnutému pojmu kultura, protože jde opravdu o zvláštnost. Koncem III. a ve II. tisíciletí př. n. l probíhaly v souvislosti s rozšiřováním indo-íránských kmenů bouřlivé změny ve stepích Eurasie, ale zajímavé události zaznamenala i severněji položená lesní zóna. Mezi 21. a 16. stoletími př. n. l. se v severní Eurasii šíří komplex sejminsko-turbinských archeologických památek. Co je na nich tak zvláštní? Nálezů je málo, přitom jsou rozmístěny na ohromném teritoriu od severní Číny po Finsko. Jedná se vlastně jen o pět pohřebišť, jedno obětní místo a několik dalších menších nálezů. Všechna významná naleziště jsou na soutoku velkých řek, např. Irtyše a Obu nebo Volhy a Oky a mají velmi jednotný inventář. Celému komplexu daly název Sejma a Turbino. Pohřby byly v nehlubokých jámách, orientovaných od jihozápadu ne severovýchod. Zdá se, že se však většinou jedná o kenotafy zem...
Počátkem 2. tisíciletí měla knížectví Kyjevské Rusi asi 5,5 milionu obyvatel, ve stepích na jihu žilo několik set tisíc kočovných Polovců. Tradičně se hovoří o staletém konfliktu mezi Rusí a stepí. Není sporu o tom, že mezi nimi proběhlo mnoho krvavých konfliktů, zároveň však docházelo i k četným sňatkům na nejvyšší úrovni společnosti. Knížata, ale i prostší obyvatelé se s radostí ženili s „krásnými dívkami poloveckými“. Ty sice byly pohankami, ale po svatbě obvykle přijaly křest a s ním i nové jméno. Když se vrátím k nejvyšším kruhům, tak například syn knížete Jaroslava Moudrého Vsevolod si vzal Annu Poloveckou. Měl s ní syna a tři dcery. Jedna z nich, Eupraxie, se jako manželka Jindřicha IV. stala císařovnou Svaté říše římské. Vnuk Jaroslava Moudrého Oleg Svjatoslavovič se v roce 1078 oženil s dcerou chána Osoluka a měl s ní čtyři syny. V roce 1094 uzavřel další Jaroslavův vnuk Svjatolslav Izjaslavovič mírovou smlouvu s c...
Komentáře
Okomentovat