Počátky Slovanů. 1. Protoslovanské kultury v době bronzové

         

           Slované dnes představují velkou skupinu národů, obývající značnou část Evropy a také rozsáhlá území v Asii. Je překvapivé, že jejich původ dodnes není spolehlivě vysvětlen. Objevili se dosti pozdě - až v období stěhování národů - a rychle začali zaplavovat mnohé oblasti. Přitom až do té doby o nich vzdělané sousední národy nevěděly. Je sice jasné, že předtím žili v krajích, které byli poněkud stranou jejich zájmu, přesto jejich rychlé a masové rozšíření během velmi krátké doby muselo již tehdy působit trochu jako zjevení. Ani dnes nemůžeme se stoprocentní jistotou říci, které archeologické kultury byly jejich předky v dobách předcházejících jejich expanzi. Samozřejmě je ale možné podle archeologických nálezů, které vykazují jisté příbuzné znaky s památkami raných Slovanů najít určité více či méně "podezřelé" skupiny, které pak můžeme s jistou mírou pravděpodobnosti považovat za jejich předky. Podobným způsobem pak lze jít i dále do minulosti, přičemž míra nejistoty pak pochopitelně stále narůstá.

            Slovanské jazyky patří k satemové větvi indoevropských jazyků. Už zde je první záhada. Podle toho bychom měli být bližší třeba Indům nebo Íráncům než třeba Germánům nebo Keltům. Na první pohled se Slované zdají bližší spíše západní než východní větvi Indoevropanů. Jak by se dal tento rozpor vysvětlit? Pokusím se tedy přiblížit vývoj jedné ze skupin Indoevropanů, která zřejmě dala vzniknout Slovanům. (Pro pochopení předchozího dění viz články a schéma o dělení Indoevropanů.)

            První pohled i selský rozum úplně neklamou, Slované jsou skutečně geneticky bližší západním než východním Indoevropanům. Jejich prapůvod lze hledat v lidu šňůrové keramiky, který se v eneolitu šířil z východní do střední Evropy a náležejícímu k západnímu areálu Indoevropanů. Ve starší a střední době bronzové se rozvíjely dvě kultury, které patřily jejich potomkům a které zřejmě měly na etnogenezi Slovanů podíl. V Polsku a na Ukrajině třtiněcká (trziniecká), navazující přímo na šňůrovou, vykazující ale zároveň vlivy kultur otomanské a karpatské mohylové. V Německu a Polsku to byla předlužická, vycházející z kultury únětické, ovlivněné středodunajskou mohylovou. Již v nejstarších dobách se tedy projevily určité vlivy východního areálu Indoevropanů, který zasahoval do východního Podunají.

            V mladší době bronzové se na rozsáhlém území od východních Čech a Lužice přes Polsko až po Ukrajinu rozvíjela významná kultura lužická. Ta byla dříve obecně považována za praslovanskou, později to bylo zpochybněno, aniž by se ovšem našla přijatelná náhrada. Tedy kultura, která by v daném období mohla reprezentovat prapředky Slovanů. Přijatelným kompromisem je názor, že na utváření Slovanů se podílely pouze některé její skupiny, zejména východní. Kolem roku 1 000 př. n. l. se lid lužické kultury šíří dále na východ na Ukrajinu na teritorium příbuzné komarovské kultury. Lužická kultura bývá někdy též spojována s Venety, což je jedno z jmen, kterým antičtí autoři označovali staré Slovany. To je samozřejmě neprokazatelné, stejně jako spojení se severoitalskými Venety, kteří ale v této době ze střední Evropy skutečně přišli.

           

            Z ukrajinských kultur, které také mohly mít jistý podíl na etnogenezi Slovanů se ještě z mladší doby bronzové uvádějí vysocká a bělogrudovská, obě zřejmě vzniklé pod vlivem lužického a komarovského lidu. Na bělogrudovskou pak v rané době železné navazuje černoleská, u níž jsou zřetelné vlivy Skythů.