Oguzové

Oguzy můžeme považovat za předky dnešních Turků, Turků Seldžuků, Turkmenů, Ázerbájdžánců a některých dalších národů. Jejich jméno znamenalo cosi jako bílí (ušlechtilí) lidé. Původ je smíšený a komplikovaný. Utvořili se uvnitř Turkutského kaganátu z více elementů. Jádrem byly zřejmě severoíránské kmeny z přiaralských stepí, blízké k Parthům. Ty se pod turkutskou nadvládou spojují a mísí s kmeny tureckými, část mohla být i ugro-finského původu. Postupně ale všechny začaly mluvit turecky.

V polovině 8. století žili Oguzové v údolí řeky Ču, kde ležela jejich rezidence Stará Guzie. Počátkem 9. století ovládli povodí Syr-darji. Koncem 9. století pak ve spojenectví s Chazary porazili Pečeněhy a pronikli do meziříčí mezi Volhou a Uralem. Boje s Pečeněhy pokračovaly i v 10. století. Zřejmě až v této době dochází k plné konsolidaci a dotvoření svazu. Tvořily ho kmeny kočovné, polokočovné i částečně usedlé. Celkově se jednalo o 24 kmenů, rozdělených na dvě uskupení po 12 - Uzuky a váženější Buzuky. Rozhodující vliv měla kočovnická šlechta, vlastnící velká stáda. V čele byl jabgu (džabgu, možná obojí výslovnost), což ovšem v hierarchii kočovnických vládců není titul úplného suveréna. Trůn byl dědičný, přesto byl ale vládce volen celonárodním shromážděním. Jeho zástupcem byl kül-erkin, následník měl titul inal, armádě velel sübaši. Centrem říše byl Jangikent na dolním toku Syr-darji. Původním náboženstvím byl šamanismus.

Počátkem 10. století přijali Oguzové islám a stali se spojenci středoasijské muslimské dynastie Sámánovců ze Sogdiany a společně bojují proti Karlukům v Sedmiříčí, které ve druhé polovině 10. století porazili a také přiměli přestoupit k islámu. V roce 965 se stali spojenci kyjevského knížete Svjatoslava v boji proti Chazarům v Povolží. Po zničení chazarského kaganátu ovládli část jejich stepí. V roce 985 opět ve spojenectví s Rusy porazili Povolžské Bulhary. V tomto období se jejich říše rozkládala od Povolží po střední tok Syr-darji a byla na vrcholu moci. Jejich severním sousedem byl mocný kaganát Kimaků, se kterým ale měli v této době přátelské styky.

Počátkem 11. století se ale říše dostává do krize. Nástupci Kimaků Kypčakové je začínají zatlačovat k jihu. Zároveň ale začala i vnitřní krize. Vyhrotily se vztahy mezi dobytkářskou aristokracii a chudinou. Nižší vrstvy jsou nespokojené s vysokými daněmi a nakonec povstaly. Části některých kmenů raději přesídlují do muslimských států na jihu. Nespokojenost je zaměřena hlavně proti džabgu Alímu a pak proti jeho synovi a nástupci Šáh-Melikovi. Do čela povstalců se postavili Seldžukovci, rod pocházející z oguzského kmene Kynyků. Šáh-Melik byl sice zpočátku dosti úspěšný a během bojů se dokonce v roce 1041 na čas stal pánem bohatého Chórézmu, čímž moc oguzských vládců dosáhla zdánlivě svého vrcholu, ale již o dva roky později byl Seldžuky poražen a zabit. Oslabení říše pak krátce poté využili Kypčakové a říši zničili. Oguzové se rozsídlili do mnoha oblastí. Hlavní část, která je pak podle vládců nazývána Turci Seldžukové, odešla nejprve do Chorasánu a pak do Malé Asie a na jih Balkánu, jiní se přemístili do jihoruských stepí, kde se jim říkalo Torci, menší skupiny se usadily i v jiných zemích.