Germáni 11. Gepidové 1. část

Gepidové byli významným a také mimořádně zajímavým východogermánským kmenem.

Přesto dnes z obecného povědomí na rozdíl od Gótů nebo Vandalů prakticky úplně vymizeli. Byli velmi blízce příbuzní s Góty, možná se původně jednalo o část gótské národnosti, která se během přesunů ze společných sídel v Povislí opozdila a odtrhla. Jejich jméno je odvozováno z gótského slova gepanta, což je výraz značící loudaví či líní. Toto hanlivé označení se vyvozuje buď právě o něco pozdějším odchodem z Povislí nebo tím, že Gepidové na rozdíl o Gótů byli o něco ochotnější se živit zemědělstvím a byli tedy "línější" vést neustálé kořistnické války, jak to dělali Gótové.

V polovině 3. století se pod vedením krále Fastidy přesunuli na jih za Vislu. Přitom porazili a zatlačili Burgundy. V 60. letech 3. století útočí na římskou Dacii. Roku 269 byli společně s Góty poraženi císařem Claudiem II. u Niše. Asi brzy poté svedli Gepidové neúspěšný boj o Dacii s Góty. V 70. letech se pak usazují v Sedmihradsku. Zde žili až do příchodu Hunů do Evropy. Počátkem 5. století jsou jimi podrobeni.

Za vlády mocného hunského vládce Attily mají v jeho říši velmi dobré, prakticky privilegované postavení, mnohem lepší, než měli třeba početní Ostrogóti. Jejich král Ardarich patřil k nejužší elitě na Attilově dvoře. Jasné vysvětlení pro to neexistuje. Jsou pouze dohady, že Ardarich mohl mít důležitý podíl na převratu, při němž byl zavražděn Attilův starší bratr a spoluvládce Bleda.

Gepidové hráli pochopitelně významnou roli při Attilově tažení do Galie v roce 451. Těsně před grandiozní bitvou na Katalaunských polích svedli menší samostanou bitvu proti Frankům, spojencům Římanů. Ta pro ně skončila porážkou. Nicméně v hlavním střetnutí velel Ardarich pravému křídlu multinacionálního hunského vojska a bojoval tedy proti vlastním Římanům, kteří trochu netradičně netvořili střed jejich podobně mnohonárodnostní armády. Dokud Attila žil, byl Ardarich nejvěrnějším spojencem Hunů.

Když ale v roce 453 náhle zemřel, byl to právě Ardarich, který se postavil do čela koalice do té doby podrobených kmenů (Gepidů,Skirů, Rugiů, Herulů, Svévů) a v roce 454 u Nedao v Panonii porazil Attilova nejstaršího syna Ellaka. Toto vítězství zajistilo Gepidům hegemonii ve východní části střední Evropy, mohli tak obsadit původní sídelní oblasti Hunů. Srovnatelně silní byli jen Ostrogóti, sídlící o něco západněji, kteří ale na rozdíl od Gepidů byli znepřáteleni prakticky se všemi zde žijícími kmeny. Ti se přes svou nepopiratelnou sílu ve střední Evropě neudrželi. I když zvítězili v bitvě u Bolia 469 nad koalicí Svévů, Gepidů a Rugiů, odešli nakonec raději na jih. Naopak sídla Gepidů pak zůstala několik století nezměněná. Žili mezi řekami Tisa, Dunaj a Olt ve východní časti dnešního Maďarska a v Sedmihradsku. Tradičně nepřátelské vztahy k Ostrogótům se projevily, když se tito v roce 488 přesouvali pod vedením krále Theodoricha z Balkánu do Itálie. Gepidové se jim v tom pokusili zabránit. Došlo k bitvě poblíž dnešního Vukovaru, v níž byli ale poraženi a padl jejich král Trapstila. Další porážku od Theodoricha utrpěl roku 504 král Traserich, když Ostrogóti rozšiřují svou říši na sever k Dunaji.