Dějiny Japonska v období feudalismu 2. část

Koncem 13. století bylo Japonsko vážně ohroženo dvěma útoky Mongolů. Jejich vládce Kublajchán vyslal v roce 1274 loďstvo se 150 000 vojáky, kteří sice nejprve dobyli ostrov Cušima, pak ale jejich lodě zničila bouře. Další útok následoval v roce 1281 ale i tentokrát bylo loďstvo zničeno tajfunem kamikaze. V roce 1333 byli svrženi regenti, následovaly tři roky vnitřních bojů, které skončily nastolením šógunátu rodu Ašikaga. Šóguni sídlili v Kjótu ve čtvrti Muromači (období Muromači - 1336-1573). První fáze tohoto období byla ve znamení rozdělení země na dvě části, protože došlo k bojům o trůn mezi dvěma větvemi císařského rodu. To skončilo až v roce 1392, kdy zvítězila severní větev, sídlící v Kjótu a podporovaná šóguny. Další éra vnitřních válek nastoupila od roku 1467 a trvala až do konce období Muromači. Byla to doba válčících provincií, kdy byla ochromena moc šógunátu a proti sobě bojují představitelé jednotlivých knížecích rodů. V roce 1542 se u japonských břehů objevili Portugalci, jejichž střelné zbraně vzbudily velký zájem. Postupně se rozvíjí obchod s Evropany.

Od 60. let 16. století začíná zemi sjednocovat kníže Oda Nobunaga . Ten v roce 1568 dobyl Kjóto, ale nejprve dosadil šóguna z rodu Ašikaga. Ten ho ale nechtěl poslouchat, proto se ho v roce 1573 zbavil. Jeho boj byl zaměřen i proti mocným buddhistickým klášterům. Možná právě proto byl tolerantní vůči křesťanům. Za něj pronikají do Japonska jezuité a františkáni. 1582 byl Oda zavražděn, ale navazuje na něho jeho spolubojovník, generál prostého původu Tojotomi Hidejoši. Ten byl v roce 1585 jmenován regentem kampaku. Do roku 1591 porazil poslední odpůrce a dokončil sjednocení. Když ale 1598 zemřel, boje o moc se znovu rozhořely. V rozhodující bitvě u Sekigahary v roce 1600 porazil své odpůrce další z bývalých Nobunagových generálů, Ijejasu Tokugawa. Ten se v roce 1603 prohlašuje šógunem. Sídlil v Edu, což byl tehdejší název Tokia. Byla nastolena pevná a tvrdá ústřední vláda, došlo k přerozdělení lén, byla zrušena vnitřní mýta, země prosperovala. Bylo ale také zakázáno křesťanství, protože se Ijejasu obával vzájemných pletich křesťanů. Španělé, Portugalci i Holanďané, s nimiž Japonsko do té doby obchodovalo se totiž velmi nesnášeli. K většímu pronásledování křesťanů však došlo až po Ijejasově smrti.

Šóguni z rodu Tokugawa pak ovládali Japonsko až do roku 1868. Za šóguna Iemicu došlo ve 30. letech 17. století k úplnému uzavření Japonska před světem. Až na zcela zanedbatelné výjimky zde nesměly cizí lodě přistávat a také Japonci nesměli opouštět zemi. To sice na jedné straně zemi uchránilo před pronikáním koloniálních mocností, na straně druhé ale Japonsko zaostalo. Přistání si silou svých děl vynutil až roku 1853 americký admirál Perry. Poté došlo k omezenému otevření Japonska. To vyvolalo v zemi velmi rozporuplné reakce. Zatímco část lidí chápala, že větší otevření umožní pronikání vyspělých poznatků ze západu, jiní si přáli opětovné úplné uzavření a odmítali vše cizí. Celý problém vyřešila revoluce Meidži (osvěta), která v roce 1868 zbavila definitivně šóguny moci a vrátila ji císaři Mucuhitovi. Poté došlo k úplnému otevření Japonska a jeho rychlé modernizaci.