Kaganát Kimaků

Kimakové byli zřejmě alespoň částečně potomci Čchu-mu-kunů, jednoho z kmenů středoasijských Hunů skupiny kmenů Čchu. Ti byli v 7. století důležitou součástí Západoturkutského kaganátu a patřili do svazu Dulu. V polovině 7. století, když se kaganát rozkládal, odkočovali do stepí severozápadně od Altaje do oblastí kolem Irtyše. Zde se začalo formovat jádro nového kmenového svazu. V čele byl vládce s titulem šad-tutuk. V polovině 8. století, po vzniku říše Ujgurů, sem z Altaje přicházejí další kmeny, které se staly důležitou součástí nové říše - Kypčakové. Jejich původ opět není úplně jasný, ale jejich předky byli pravděpodobně Sejanto, jeden z kmenů, patřících mezi Telesky. Kimakové ale hrají nadále vedoucí úlohu a říše se tedy nazývá po nich. Od 2. poloviny 8. století, po rozpadu říše Modrých Turků, se začíná kimaksko-kypčacká koalice rychle rozšiřovat dokonce ve třech směrech: na jih k Sedmiříčí, na jihozápad k Syr-darje a na západ k Uralu (tímto směrem se šířili Kypčakové).

Dalším důležitým zlomem byl rok 840, kdy Jenisejští Kyrgyzové zničili dosud nejmocnější říši ve stepi, kaganát Ujgurů. Kimakové znovu posilují, část kmenů, patřících dosud do ujgurské říše se připojila k nim. Svaz měl v polovině 9. století devět kmenů a vládce se začal titulovat jabgu. Posilování pokračuje i nadále, na přelomu 9. a 10.století se svaz přetváří v raně feudální stát. Tvořilo ho dvanáct kmenů a vládce už je označován jako kagan. Právě změny titulů vládce velmi dobře dokumentují vzrůst jejich významu. Hlavním městem říše byla Kimakije na Irtyši, rozloha byla 1,5 milionu km2. Rozkládala se od řek Tobol a Irtyš ke Kaspickému moři. Kaganové byli dědičnými vládci jejich moc byla značná. Jmenovali jednotlivé údělné vládce, kteří za to byli povinni odvádět určený počet bojovníků, vybírat pro kagana daně a zajišťovat ve svých údělech dodržování zákonů a pořádku.

Obživu poskytovalo Kimakům hlavně pastevectví, v menší míře ale už také pěstovali pšenici, ječmen a rýži. Rozvíjela se také řemesla., hlavně ta, která pracovala s kovy a kůží, dále šperkařství. Podobně jako Turkuti uctívali boha nebes Tengri a přírodní síly jako slunce, hvězdy, řeky, hory. Význačným osobnostem vztyčovali kamenné sochy, tzv. baby. Od Turkutů také převzali runové písmo.

V 10. století se hranice na čas ustálila, též vztahy se sousedy byly dosti přátelské, doložené je například, že měli společná pastviště s Oguzy severně od Aralského jezera a Kaspického moře. Postupně ale upadala moc kaganů, kteří se mění v pouhé vojenské vůdce s nevelkou vlastní družinou. Vedle nich ale existuje řada kmenových vůdců, chánů, kteří mají vlastní armády a jsou dosti samostatní. Centrální moc upadá.

Zásadní změny přicházejí na počátku 11. století, a to jak uvnitř říše, tak i navenek. Znovu přichází expanze v mnoha směrech, která zasáhla většinu jejich sousedů. Oguzové jsou zatlačeni na jih, Pečeněhové na západ, Karlukové na jihovýchod. Zároveň dochází k dalšímu posunu Kypčaků společně s menší částí Kimaků západním směrem. Kypčakové zaujímají vedoucí postavení, zabírají nejlepší pastviny, jejich chánové přebírají vládu, naopak jméno Kimaků mizí. Od té doby označují muslimští autoři nový útvar, ještě větší než byl kaganát Kimaků jako Dešt-i-Kypčak. Důsledky těchto přesunů a změn pocítili velmi silně obyvatelé mnoha států východní a jihovýchodní Evropy.