Germáni 4. Svévové, Kvádové
Svévové (Svébové, Suebi, Suevi), tvořili velkou skupinu germánských kmenů, kterou popsal již Caesar. Ten s nimi bojoval v roce 58 př. n. l., když dobýval Galii, kam se v té době snažili pronikat i Germáni. Jméno znamenalo něco jako svobodní, samostatní. Jejich sídla se rozkládala v širším okolí Labe až po Baltské moře, které bylo Římany označováno jako Mare Suebicum, tedy Svévské moře. Typickou ozdobou svévských mužů byla zvláštní úprava vlasů - tzv. svévský uzel. Byli velmi bojovní, pohybliví, pěstování plodin bylo pro ně méně významné něž dobytkářství a lov. Za nejvznešenější svévský kmen byli považováni Semnoni, dále sem patřili Markomani, Kvádové, Hermunduři a Langobardi. Na jméno Svévů navazuje pojmenování německých Švábů.
Kvádové jsou doloženi od roku 21 př. n. l. na Moravě. Odtud se postupně rozšiřovali na západní Slovensko. První známý král byl Vannius (19-50 n. l.), kterého dosadili Římani. Těm šlo o to, aby v sousedství jejich severní hranice vládl přátelsky naladěný a částečně závislý panovník. Byli mu podřízeni i Markomani v Čechách. Po něm vládli jeho synovci Sido a Vangio. Kolem poloviny 2. stol. n. l. dosadil císař Antoninus Pius Kvádům krále, jehož jméno neznáme. Přesto za markomanských válek ve druhé polovině 2. století patřili Kvádové k nejdůležitějším nepřátelům Říma. Máme doloženo písemně i archeologickými nálezy, že spolu s muži bojovaly i ženy. Roku 172 sice po dočasném úspěchu dosadili Římané nového krále Furtia, ale toho Kvádové už 173 svrhli a boje se brzy obnovily. Nového krále Ariogaisa ale Římani už 174 zajali. Přes velké římské úspěchy ke konci vlády císaře Marca Aurelia, nezůstalo po Commodově míru z jejich výbojů na sever od Dunaje skoro nic. Ponechali si jen asi sedmikilometrové bezpečnostní pásmo.
O Germánech, žijících dále na sever poté dlouho nic nevíme. Až v roce 357 vpadli Kvádové do římské Panonie. Císař Constantius II. překročil o rok později s velkou armádou Dunaj a začal nejprve pustošit osady Sarmatů na Slovensku. Král východních Kvádů, žijících na západním Slovensku, Arahari se raději dobrovolně podrobil. Totéž učinil i král západních Kvádů z jižní Moravy Vitrodurus. Jejich bojovníci pak museli sloužit v římské armádě. Poslední střetnutí přišlo v předvečer stěhování národů. Roku 374 vpadli Kvádové pod vedením krále Gabinia do Panonie. Římani pozvali Gabinia k jednání a zde ho na hostině zákeřně zavraždili. To vyvolalo další útok Kvádů, kteří se - stejně jako za markomanských válek spojili se Sarmaty a v roce 375 Panonii strašlivě zpustošili.
Během stěhováni národů jistě alespoň část Kvádů zůstala v původních sídlech a byla podrobena Huny. Po pádu Attilovy říše bojovali neúspěšně pod vedením knížete Hunimunda proti Ostrogótům, 469 byli poraženi na řece Bolia. Kolem roku 540 pak zde byli podrobeni Langobardy. Část Kvádů ale pravděpodobně po roce 400, kdy se začali Hunové přesouvat z východní Evropy do střední, odchází spolu s dalšími kmeny na západ, kde dala vzniknout nové samostatné větvi Svévů.
Svévové na Pyrenejském poloostrově
Na Silvestra 406 prolomilo římskou obranu na Rýně uskupení barbarských kmenů, tvořené sarmatskými Alany, germánskými Vandaly a Svévy. Jsou sice určité dohady o tom, odkud tito Svévové přišli, ale s největší pravděpodobností se jednalo o část podunajských Kvádů. To potvrzuje i fakt, že už zmiňovaný kvádský kníže Hunimund byl synem svévského krále Hermenericha (viz níže). V Galii se Svévové dlouho nezdrželi a přesunuli se na Pyrenejský poloostrov (viz mapa). Zde se ještě krátký čas potulovali a loupili, ale pak se usadili a v roce 411 vytvořili na pomezí dnešního severního Portugalska a Španělska vlastní říši, jejímž hlavním městem byla Braga. Zakladatelem byl Hermenerich (Hermerich). Jeho syn a nástupce Rechila říši dále úspěšně rozšiřoval. I další král Rechiarius vedl zpočátku úspěšné výboje, pak se ale proti němu postavil vizigótský král Theoderich II., který byl jeho tchánem. Rechiarius byl poražen a zabit, vypleněna byla i Braga. Říše se sice udržela, byla ale dost oslabená, další panovníci byli často pod vizigótským vlivem, i když se občas tohoto vlivu snažili zbavit a docházelo i k dalším vzájemným bojům. Král Miro se ve 2. polovině 6. století pokusil získat proti Vizigótům spojenectví s Franky. To považoval vizigótský vládce Leovigild za velmi nebezpečné a porazil ho. V roce 585 pak bylo svévské území definitivně připojeno k říši Vizigótů.
Komentáře
Okomentovat