Bojová taktika kočovných Severoíránců

Šesté pokračování vyprávění o Severoíráncích, věnované tentokrát jejich válečnictví.

Po celá staletí ohrožovali kočovníci velké a mocné říše. I když jich bylo poměrně málo, jejich vojenské úspěchy byly často omračující. S malým množstvím bojovníků, často ne nijak skvěle vyzbrojených, způsobovali těmto říším obrovské škody. Jména kočovných kmenů se postupně měnila, problémy pro usedlé obyvatelstvo v jejich sousedství zůstávaly. Bojová taktika možná nebyla dokonalá, kočovníci ale dovedli maximálně využít všechny výhody, které dával jejich způsob života. Navíc se také dokázali dokonale adaptovat.

Informace o bojové taktice nejstarších severoíránských kmenů jako byli Skythové a Sakové jsou z pochopitelných důvodů poměrně vzácné, navíc jsou někdy spojeny s mýty. Autoři navíc nedokázali tyto kmeny jednoznačně odlišit, často není úplně jasné, kterou skupinu vlastně popisují. Zajímavé je, že nejstarší informace popisují při jejich výpravách početné kontigenty pěchoty, které dokonce počtem několikanásobně převyšují jízdu. Faktem je, že vždy se jednalo o kmenové svazy, v nichž vedle vládnoucích kočovníků žily i kmeny polousedlé i usedlé. V tomto období se asi ještě taktika kočovníků a jejich sousedů nijak zásadně nelišila. Kočovní Skythové bojovali hlavně jako lehká jízda, vyzbrojená hlavně kvalitními luky (dostřel až 500 metrů), krátkými kopími a meči.

Za řecko-perských válek sloužila část severoíránských kmenů v perské armádě. V bitvě u Marathonu patřila sakská jízda k nejlepším oddílům. U Thermopyl vynikla pro změnu sakská pěchota a u Platají opět jízda. Řekové sice oceňovali jejich bojovnost, bližší údaje o jeich taktice ale neuvedli. Také Alexandr Makedonský se Severoíránci opakovaně bojoval. Zde máme již některé konkrétnější údaje o jejich způsobu boje, ve kterém v této době hrála již jednoznačně prim jízda. Ta se pokoušela obchvátit makedonská křídla, pak se jí předstíraným útěkem podařilo vylákat část pěchoty k pronásledování. Následně ji oddělila od jízdy. Dlouhá kopí falangistů byla sice vynikající zbraní v sevřeném útvaru s chráněnými křídly, v obklíčení ale spíše překážela. Jezdci vpadli mezi pěšáky a pobili je zblízka krátkými meči do posledního. Alexandr si těchto bojovníků vysoce cenil a využíval je později jako těžkou jízdu.

Více informací máme od Římanů. Hlavními soupeři byli Sarmati a Parthové. S nimi se opakovaně střetávali přibližně od přelomu letopčtu. Tehdy již taktika vykrystalizovala do poměrně dokonalé podoby. Boj byl zahajován na velkou vzdálenost masivním ostřelováním nepřítele šípy. Následoval čelní útok těžké jízdy s cílem rozbít formaci nepřítele. Jezdci i koně byli chráněni kovovým pancířem. Výzbroj tvořilo hlavně dlouhé těžké kopí. Údajně jím byli schopni probodnout dva nepřátele naráz. Pokud první útok nevyšel, následoval předstíraný útěk. Když se nepřítel nechal vylákat k pronásledování, byly jeho jednotlivé oddíly obklíčeny, postupně rozstříleny a nakonec doraženy těžkou jízdou. I když lest nevyšla, neměl nepřítel vyhráno. Následovalo znovu ostřelování z povzdálí, které pokračovalo až do úplného vyčerpání protivníka. Například v bitvě u Karrh to byl právě tento moment, kterým Parthové úplně podlomili bojovou morálku Římanů.

Parthové jsou známí i používáním různých psychologických zbraní. Nesmírně demoralizující vliv měly údajně jejich bubny, vydávající velice temný nízký zvuk. Jindy si před bojem na sebe oblékli ubohé hadry, aby vypadali velmi slabě, těsně před bitvou je ale shodili a pod nimi se ukrývalo vynikající zářivé brnění, chránící i koně.

Pokud nepřítel vpadl na území severoíránských kmenů, ustupovali a lákali ho za sebou do stepi. Zasypávali ale studně, spalovali trávu, odháněli dobytek, takže brzy neměl nepřítel vodu, potraviny ani píci pro koně. Přitom se od něho drželi jen na den cesty, aby v něm budili dojem, že je může brzy dostihnout. Zároveň neustále napadali menší oddily, hlavně ty, které měly zajišťovat zásobování.

Tak tedy vypadala bojová taktika severoíránských kočovníků. Dějiny prokázaly, že byla velmi účinná, jejich následovníci v eurasijských stepích, Hunové, Turkuti a další, ji už mohli jen dále rozvíjet a zdokonalovat.
1 Úvodní část